Občas je tak jednoduché zabřednout do stereotypu všedního dne, sny upřené do dáli, že zapomeneme na krásy, které máme přímo za barákem. Při přemítání během jednoho z těchto stereotypů jsem si řekla, že víkend máme všichni stejně dlouhý a jednodenní výlet do něj musí nacpat každý. Naházela jsem tedy svoje kamarádky do Peugeota 206, jako cílovou stanici ve Waze vybrala Beroun a jely jsme.
Cestou necestou
Od Plzně krásná hodinka cesty po dálnici, modrá obloha slibovala sluníčko až do pozdních hodin. Na poledne jsme se před ním ale schovaly hluboko pod zem – sedm kilometrů od Berouna se totiž v CHKO Český Kras nachází Koněpruské jeskyně.
Nutno dodat, že poslední tři kilometry cesty k jeskyním byly z celé cesty autem nejnáročnější – křivolaké serpentýny, často končící za kopcem, kam nebylo vidět, takže dálniční pětku vystřídalo přeřazení na trojku, sem tam dokonce dvojku.
U vjezdu na parkoviště nás pán zkasíroval o padesát korun, ukázal nám cestu k jeskyním, doporučil oblečení, protože teplota tam dole je deset stupňů, pak se posadil a začal s činkou cvičit bicepsy. Daly jsme tedy na jeho slova, pár minut jsme šly do kopce, kde jsme v budce našly pokladnu (karty berou) a rychlé občerstvení s nabídkou všeho, co se dá hodit do friťáku.
Koněpruské jeskyně
Vstup do jeskynní byl poměrně vysoko – těsně před ním se nám otevřel výhled na ohromující lom, výstižně pojmenovaný Čertovy schody.
Před jeskyněmi si nás vyzvedla průvodkyně, slečna s příjemným hlasem a projevem, ani po tisící opakované vtipy tedy neztratily šťávu.
Samotné jeskyně mají svou tajemnou atmosféru, z přítmí vystupují pozoruhodné tvary stalaktitů (to jsou ty ze shora dolů), stalagmitů (ze spoda nahoru) a nejen těch. Pokud by měl člověk víc času, v každém zákoutí by našel nové tvary, obzvlášť s fantazií podnícenou lidovými povídačkami o zabloudilých pasáčcích či mincokazcích. Pokud ale můžu vložit osobní názor, jeskyně v Moravském krasu se mi přeci jen líbily krapet víc.
Ze zimy do vedra, po hodince jsme byly venku a mhouřily oči proti žhnoucímu sluníčku. U parkoviště nám dal milý pán hádanku, pochválil nás za bystrost a vyjely jsme. O slovo se už od snídaně hlásily hladové žaludky, sjely jsme tedy dolů do Berouna
Gastro okénko
Kdo trochu sleduje gastronomii, určitě zná Lukáše Hejlíka a jeho gastromapu. V Berouně zmiňuje restauraci Blackdog a to z dobrého důvodu – za nás paráda. Usadili nás i bez rezervace (prostor je naštěstí dost velký). Jako vegetarián musím spokojeně poznamenat, že od každého typu jídla byla alespoň jedna bezmasá možnost – od burgerů, přes tortilly a tacos. I v dnešní době je v mnoha restauracích jedinou vegetariánskou možností klasický smažák.
Naše objednávka byla od vege burgeru po masový steak a všechny jsme se oblizovaly až za ušima. Ne nadarmo jde o nejvyhlášenější podnik v okolí.
Český Grand Canon
S plnými žaludky jsme se vydali směrem k českému Grand Canonu, lomu Velká Amerika.
K tomuto vápencovému lomu je paradoxně ze všech stran zakázaný přístup, přesto má vyhlídka vlastní parkoviště a stánek s občerstvením. Na místo, odkud vidíte celý lom, se dostanete několika cestičkami, ze všech je ale přístup poněkud strmý a musíte tolerovat všudypřítomné pletivo, ostatně i fotografie níže je focena skrze něj. Na dně jsou dvě jezírka, které na první pohled lákají ke koupání, na druhý pohled si člověk uvědomí jejich neskutečnou hloubku a při té představě se otřese. (Mluvím tedy především za sebe, protože opravdu nejsem adrenalinový nadšenec.)
Bez ohledu na to – výhled je dechberoucí. Ne nadarmo se sem sjíždí celá procesí turistů, ale i filmařů – natáčel se tu například Limonádový Joe.
Do lomů Malá Amerika a Mexiko, které jsou poblíž, už jsme se nechystaly. To zase třeba příště, až vyrazíme do okolí Berounska – rozhodně je tu co vidět a objevovat. Koneckonců stačí se autem projet mezi vesničkami v okolí a kochat se pohledem na místní přírodu, případně se vydat do kopce na vyhlídku Svatý Jan pod skalou – tenhle výhled totiž taky stojí za to.
Pecka!