Trable cestovatele perfekcionisty
Jestli to máte aspoň trochu jako já, plánujete celý rok tu perfektní dovolenou, která se nikdy neuskuteční, protože… stále ještě není perfektní. V posledních letech se tak neochotně učím, že nejlíp funguje spontánnost – nemá smysl něco plánovat dřív, než dva týdny předem.
Co mělo být původně sobotou v Aquapalace, se tak stalo víkendem na severu Itálie. Jak se cestovalo před časy Googlu, to netuším – stačila chvíle hledání na internetu a zaměřily jsme svou pozornost na Caorle, městečko v oblasti Benátska. Samotné Benátky jsou od Caorle necelých padesát kilometrů, přiřadit je na program tak byla prakticky povinnost.
Vyrážely jsme opět čtyři holky. Byla to první dovolená, kterou jsme podnikly autem a volnost, kterou nám to poskytlo, byla senzační. Nebudu lhát, že jsem při plánování cesty nepanikařila – tři různé země, troje dálniční poplatky, placené tunely, mýtné brány? Byla jsem jediný řidič, nemohla jsem tu povinnost na někoho hodit! Nakonec mě uklidnil můj šéf – poradil nám, kudy jet, kdy vyrazit a na co si dát pozor a nejspíš nám ušetřil spoustu šedivých vlasů. Děkuji tímto jemu i naší půjčovně za půjčení Superba; ona by to ta moje dvě stě šestka taky zvládla, ale co si budeme povídat, automat a tempomat takhle dlouhou trasu zjednoduší o tisícero procent.
Kudy tedy? Z Plzně do Itálie vám GPS navrhne tři trasy. A ač se zdá nejlákavější a nejjednodušší vzít tu dálniční přes Mnichov – proč? Najedete si tím skoro o dvě stě kilometrů víc. Když svou navigaci nasměrujete na Salzburg, skrz téměř celé Německo projedete po tříproudové silnici B20. Dva pruhy se v pravidelných intervalech střídají s protisměrem a prostoru pro předjíždění loudalů a ušetření nervů je tak více než dost.
Podle plánu jsme vyjely v pátek po práci, kolem páté, odhodlané dojet do Villachu, těsně před hranicemi s Rakouskem. Tam se vyspat pár hodin v autě a ráno podniknout poslední třetinu cesty do Itálie. Celkem se nám to podařilo – z cesty jsme sjely jen jednou s vidinou Mekáče, který byl o dvacet kilometrů stranou. Ve tmě jsme se řítily nějakou úzkou cestičkou mezi poli se strachem, že na nás zaútočí Kukuřičné děti.
Jinak jsme ale bez další komplikace dorazily do Villachu lehce po půnoci. Po chvíli kroužení jsme našly vhodné parkoviště, kde jsme za obytnými vozy zaparkovaly auto a začala hra na Tetris – všechny věci vyskládat, sklopit zadní sedačky, rozbalit spacáky a vše se pokusit nacpat na přední sedačky.
Superbu nikdo nemůže upřít úžasně velký nákladový prostor – tři lidi se v něm s trochou láskyplného tulení vyspí poměrně příjemně, čtvrtý se místa v autě pro vlastní pohodlí dobrovolně vzdal a lehl si na deku na trávu vedle. Na jihu Rakouska bylo naštěstí v polovině září dvacet stupňů, v Čechách už by byl z mojí kamarádky zmrzlý špalík.
Ranní cesta byla rychlá a svěží. Vstaly jsme v sedm, natankovaly a o hodinu později už jsme přejížděly hranice. Itálie nás obklopila a byla taková, jakou jsme čekaly – prosluněná, obrovská dálnice plná aut a kabrioletů, ze které jsme brzy sjely a pak už nás čekalo proplétání se malými městečky až ke Caorle. Silnice jsou tu úzké, obvykle bez krajnic a kruháč je tu na každém rohu – když jsem si sháněla informace, pročítala jsem si sice některé dopravní předpisy, ale dodnes jsem nepochopila, zda se při vyjíždění z kruháče v Itálii prostě nebliká, nebo na to všichni jen kašlou. Pak byli tací, co dávali blinkr i při vjíždění na kruháč – to už jsem to přestala řešit a prostě jela. Jakmile zabrousíte trochu dál než mimo obydlenou oblast, projíždíte mezi poli a periferií po silnici, která je sotva široká pro dvě auta a obvykle končí mostíkem, který má „bránu“ omezující vjezd pouze jednomu autu – pokaždé to bylo „o zrcátka.“ A jestli na druhé straně stojí další auto a čeká na vjezd? To se dozvíte až ve chvíli, kdy před vámi začne couvat.
Spousta silnic je navíc v tak špatném stavu, že jsou dlouhé úseky omezené z devadesátky na sedmdesátku – tenhle případ jsme potkávaly tak často, že jsme usoudily, že v Itálii se silnice prostě neopravují. Nic z toho nám ale náladu nekazilo, bylo to svým způsobem vzrušující a k okolnímu prostředí to prostě patřilo stejně, jako sluníčko na nebi.
Caorle – město pestrých barviček
Do Caorle jsme dorazily kolem desáté ranní. Ubytovaly jsme se v zarezervovaném Air B’nB a poplácaly se po zádech – úplně nové 3+kk se dvěma balkony nás za dvě noci vyšlo každou na necelých dvanáct set, dům byl navíc ulici od obrovské písečné pláže, kam jsme se vzápětí rozběhly.
Byla polovina září, venku necelých dvacet čtyři stupňů. Moře už bylo chladnější, ale stále ještě ne natolik, aby tu Wim Hoff zajásal – za cenu husí kůže jsme se vrhly do vln a strávily v nich další dvě hodiny, voda byla až na pár naplavených řas krásně čistá a dno sestupovalo tak pomalu, že jsme i po deseti minutách chůze měly vody po kolena.
Po povinném balíčku koupání a opalování přišlo na řadu korzování po centru města. Caorle je nádherné malé městečko zhruba s dvanácti tisíci obyvateli, na životě a ruchu mu to ale neubírá. Osobitou atmosféru mu dodávají hlavně barvičky – každý baráček je malovaný jinou barvou s pestrobarevnými okenicemi, ale nic není přeplácané ani nemáte pocit, že jste v cirkuse. Centrum města je plné úzkých uliček a zpola otevřených vnitrobloků, ve kterých jsou vtěsnané kolikrát až tři restaurace. Jejich zahrádky jakoby nikdy nebyly prázdné – až jsme si říkaly, pracuje tady vůbec někdo, kromě gastro pracovníků? Italové se ale k životu staví jinak, než my. Práce je něco, co neuteče, co počká. Život ne a tak je důležité si každý den udělat hezkým, dopřát si dobré jídlo a sklenku vína k tomu.
A taky se všude prodávaly klobouky. V jedné ulici bylo pokaždé několik stánků s klobouky. Berou Italové prevenci proti úpalu tak vážně?
Věděly jsme, že máme na město jen jeden den, a tak jsme se netrápily pátráním po památkách. Ona si nás významná místa našla sama – nejvíc nás nadchla promenáda podél pobřeží moře „scogliera viva,“ neboli Živý útes. Na nakupených balvanech byla vytvořena různorodá sochařská díla – prý se zde tvoří každý rok při sochařské soutěži v červenci.
Na večeři jsme pak zamířily do pizzerie Divina Costiera – tohle byla přesně ta pizza, kterou čekáte od Itálie. Obrovská, jemné tenké těsto a ingredience už na pohled čerstvé. Navíc jsme v každé restauraci dostaly jako předkrm chlebové tyčinky – nebudeme předstírat, že jsme je všechny nestláskaly ještě předtím, než nám přinesli jídlo 🙂
Večer pak patřil posezení v Mosquito baru, který jsme měly hned pod barákem. Svou výzdobou a kuchyní cílil spíše na Mexiko než Itálii (ale nic proti), měli skvělé jídlo a jeden z nejlevnějších Aperolů, co jsme potkaly, za tři a půl eura.
Benátky – město, co vás unese…
…svou krásou, samozřejmě. A taky jsme se asi dvacet minut bály, že nás opravdu unesou a rozprodají na orgány.
Parkování v Benátkách je… drahé, co si budeme povídat. Při pátrání na internetu jsme našly parkovací dům Venezia Tronchetto Parking, který byl téměř na jejich okraji a za denní parkovné chtěli jen 24 Euro, což bylo s centrem naprosto nesrovnatelné.
Vyšly jsme z parkovacího domu a trochu zmateně začaly hledat veřejnou dopravu. (Asi jsme se mohly připravit lépe, ale… spontánnost, že?) Na rohu postával vysoký snědý Ital a pokřikoval na nás – zkusil italštinu, němčinu a chytil se až s angličtinou. Odchytil nás, ukecal nás a o pár minut později už jsme s lístky koupenými v přístavu vedle nastupovaly na loď, která nás údajně měla dovézt až k náměstí Svatého Marka. Na lodi přibývalo lidí, ale dalších půl hodiny jsme se stále houpali v přístavu – ti z nás s živější fantazií (já) už začínali panikařit, komu že jsme to skočily na špek.
Pak jsme se ale rozjeli a mořský vítr rozfoukal veškeré pochybnosti. Blížili jsme se a město se nám otevíralo v celé své kráse. Dodnes to nechápu, jak může něco tak velkolepého stát na moři – asi každý, kdo Benátky někdy navštívil, ví, co mám na mysli.
Naším benátským cílem bylo především dobré kafe, s čímž nám pomohl Google. Vyhnuly jsme se tak těm nejpřelidněnějším místům, náměstí Svatého Marka víceméně jen proběhly a zamířily do spletitých a malých uliček města. Z každé strany na nás pokřikovali číšníci a snažili se nás zatáhnout k nim na oběd. Statečně jsme je odmítaly a nakonec našly hledané Caffe Brasilia – zastrčené v maličké uličce, že byste mrkli a prošvihli jí. Kolem minizahrádky se třemi stolečky hodovali ze země holubi na drobkách ze sladkého pečiva. Kavárna sama o sobě byla moc útulná a káva výjimečně dobrá, ale to sladké pečivo, to jsme za celou dobu dobré prostě nesehnaly.
Další na pořadu dne bylo Muzeum Leonarda Da Vinci. Po celou dobu jsme se pohybovaly pomocí navigace – stačilo totiž odbočit o uličku dřív a ocitly jsme se ve slepé ulici, končící vodním kanálem. Systém mostů je určitě velmi chytře vymyšlený, nepřišly jsme ale na to, jak 🙂 Co jsme ale ocenily, každý most byl jiný. Každá ulička, ač většina uzoučkých a některé zapáchající, byla něčím specifická. Nechtěly jsme platit za vodní dopravu, takže nás čekala zhruba půl hodinová cesta pěšky, ale o to větší možnost prohlédnout si Benátky nám to dalo.
Samotné muzeum bylo příjemným zpestřením. První patro s uměleckými díly Leonarda a druhé s jeho vynálezy a možností si je vyzkoušet. Se sofistikovaností sobě vlastní jsme poté zhodnotily, „jo, byl to opravdu chytrej týpek.“
Naprosto nečekaným zlatým hřebem ale pro nás bylo usazení do maličké restaurace San Rocco hned za rohem, kam jsme si sedly prostě jen proto, že byla blízko. Menu bylo psané rukou a vše tu působilo velmi domáckým dojmem, rozviklané židle i stolečky jako právě vytažené z kuchyně. Majitel a kuchař v jedné osobě byl postarší vytáhlý Ital, který si k nám přisunul židli, zapálil cigaretu a poměrně slušnou angličtinou si s námi povídal. Ptal se, odkud jsme a pak přišla řada na jídlo – požádaly jsme ho, zda by šly udělat vegetariánské lasagne, blýskl na nás úsměvem a řekl, že není problém, že má ze zahrady spoustu zeleniny. Jeho usměvavá žena nám donesla čtyři naprosto perfektní Aperoly a o půl hodiny později už před námi přistál ohromný pekáč plný zapečených zeleninových lasagní. Ani slovo „fantastický“ nedokáže vyjádřit tu lahodnou chuť.
Nezůstaly jsme do tmy, takže o večerní Benátky jsme přišly, ale nevadilo to. Perfektní káva, krásné město s neopakovatelnou atmosférou, skvělé jídlo, svůj zážitek jsme měly. Žít bychom tu nechtěly, za výhled do okolí se tu v úzkých uličkách určitě nepřiplácí, a kam tady místní chodí nakupovat a třeba do fitka? Z pohledu turisty ovšem můžu říct – stálo to za to a i delší pobyt tu by byl určitě plný zážitků.
Závěrem…
V pondělí ráno jsme sbalily kufry a vyrazily domů. Cesta zpět nám trvala přes jedenáct hodin, bylo to ale hlavně proto, že nás na dálnici v Rakousku zastavily obrovské zácpy. Sjely jsme dalším výjezdem a udělaly jsme dobře – Rakouské vesničky ve vysokých zelených kopcích jsou opravdu jako z pohlednice. Rakouský venkov je tak nějak podivně… perfekcionistický. I příroda je tu jako podle pravítka. Přece ale… ten výhled byl zážitek.
A pár čísel na závěr? Benzín tam i zpět nás vyšel na 2.900,- Kč a celkově se zaplacením všech dálnic, mýt, tunelů a parkovného tak doprava pro jednu osobu vyšla na necelých šestnáct stovek.
A tak toto vyčerpávající povídání ukončím jen dvěma slovy: naprostá paráda.
See you soon!
