O tom, že v létě vyrazíme do Slovinska jsme věděli od loňského září. V Koperu se totiž každoročně pořádá turnaj Eurofest v házené, kterého se plzeňské DHC, za které Juli hraje, účastní. Zafandit, podpořit a poznat další doposud nepoznané. Pro plánování naší hlavní dovolené na Sicílii nezbývalo na tuhle moc prostoru. Turnaj začínal v pátek 4.7. a končil vyhlášením vítězů 8.7. Na celou dobu nám bohužel dovolená pracovně nevycházela, tak alespoň volno od pondělí do středy a prodloužit si společně víkend,
Plánovali jsme spaní v autě, možná kemp, prostě tak trochu jiná dovolená. Tak trochu na punk. Po návratu z Itálie přišel čas začít nad realizací cesty přemýšlet. Vyjedeme v pátek po práci, pokusíme se dojet, kam nám to únava dovolí a přespíme v autě. Další tři noci strávit ideálně v hotelu, bo zázemí a poslední noc dáme opět v kufru 😂. Na Bookingu jsme bez delšího hledání zamluvili hotel přímo v centru Koperu. Nutno podotknout, že výběr byl tou dobou již notně probraný (celkem nečekaně). Nejvíce času jsme z celých příprav věnovali plánování hiků. Alpy (na Slovinsku Julské) jsou pro nás oba premiéra, nutno je řádně zažít. O tom, jak moc se nám to povedlo se dozvíte. 😂
Julča s teamem odjela ve čtvrtek ráno, my po práci nakoupili jídlo na cestu a vrhli se na balení. Předpověď počasí byla poměrně nejistá. Hlášený příchod studené fronty, jak jinak, než v našem termínu znamenalo ochlazení nejen u moře, ale hlavně a citelně v horách. Teplota vzduchu ve dvou tisících metrů nad mořem měla spadnout z 20 na 8 stupňů. Zimní výbavu jsme vést s sebou nechtěli, rozhodli se tedy zaimprovizovat a nejdelší trek posunout o dva dny, a to hned na sobotu po příjezdu. S tím, že rozhodnutí necháme osudu a momentálnímu rozpoložení.
V pátek se nám povedlo skončit dřív. Já odvezla Terunce Abbynu, stihla nachystat svačinu na cestu a v přesně v 18:00 jsme vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Po delší době si užívám řízení i já. Před Folmavou ještě povinně natankovat plnou nádrž a už nám Čechy mizí za zády. Káva v ruce, ubíhající německá dálnice a čistá hlava. Volno začalo skvěle. Vyměnili jsme se až u Passau. S přibližujícími se Alpami rostlo i natěšení. Škoda jen, že jsme je projížděli za tmy. Vzhledem k plánovanému přespání v horách jsme se rozhodli vyhnout tunelům Tauern a Katschberg a užili si pořádné stoupání. Odměnou nám byl průjezd horskými vesničkami a přilehlou oblastí biosférické rezervace patřící do Unesco. Z Villachu na skok do Itálie a už nás operátoři vítají na Slovinsku.
Okolo druhé hodiny a o 600 km dál stavíme na náhodném parkovišti, které nám padlo do oka. Nacházelo se u soutoku řek Boka a Soči. Neplacené, s nedalekými veřejnými toaletami. Dvě auta tu už stojí, podle zamlžených skel, asi ne prázdná. 😂 Sklopit sedadla, rozbalit samo nafukovací karimatky, spacáky a otevřít zasloužené pivko. Holčičí okénko v podobě skin care proběhlo už v Rakousku na benzínce, stačí vyčistit zoubky a ve tři ráno jít spát. Auto je také naše premiéra. Zdenda PRÝ zaručeně neusne. Jasně, pravidelné oddechování po zhruba minutě toto tvrzení dosti vyvrací. Usínám a spí se mi skvěle.
Den 1 – Výstup na Krn
…Přesně do šesti. To se totiž probudila moje relativně odpočatá polovička a jala se vstávat. Já ve spacáku mumifikovaná jsem jiného názoru. Brblám nahlas. Jen co se vysoukám z kufru auta ven, mě, ale rozladění přechází. Stojíme přímo před výhledem na vodopád Boka. První, co vidím, je mezi vrcholky hor líně se převalující mlžná oblačnost, ze které si už teď nekompromisně prokousává své místo na obloze slunce. Dneska bude krásně. Zdenda v mžiku zjistil, že přímo pod parkovištěm je krátká cesta k řece a MUSÍ se jít vykoupat. Jen pár metrů nás dělí od nejkrásnějšího rána, jaké jsem zažila. Jestli jsou východy slunce u moře nezapomenutelné, rozbřesk nad řekou Soči je jasný důvod, proč má smysl sem celou noc jet. Z fotek jsem ji nakoukanou měla. Tak trochu se ale domnívala, že fotky prošly filtrovou úpravou. Není tomu tak. Moment, kdy pochopím, co znamená křišťálové průzračná voda. O její teplotě nebudeme raději mluvit. Zdenda se vážně koupe, první ponoření mu jemně vyráží dech, ale je spokojenej. Mě stačilo opláchnout si obličej, tuším, že po koupeli bych se zahřála až odpoledne. 😂
Sem se zaručeně vrátíme. Složíme své provizorní spaní a rozhodnutí hike uskutečnit vyrážíme. Zhruba po půl hodině jsme ve vesnici Drežnice, v našem výchozím bodu. Nasnídáme se. Musíme se pochválit, ale uvařit doma k toustíkům vajíčka byl skvělý nápad. Posilnění je víc než nutné. A zde také začíná výstup na Krn.
Převlékáme se do sportovního, sbalíme batohy a ve čtvrt na 9 vycházíme. Poměrně na těžko. K vrcholku Krnu nás dělí 8 kilometrů a 1700 výškových metrů. Výšlap má trvat čtyři hodiny. Reálně si neumíme představit, co nás čeká. Jedině dobře. Po třech hodinách spánku jsme hotoví blázni. To víme teď, aneb po bitvě je každý generál. V každém předešlém článku píšu o náročnosti terénu. Musím se smát. Všechny srovnávám s Kozími hřbety, které nám daly s Terkou na podzim zabrat. Tentokrát můžu Krkonoše násobit třemi. První část vede lesem, kde je po předešlých deštích totální parno. Taková milá procházka ve skleníku. Tepovka někde v oblacích. Potíme se tak, že Zdeňkovi kape slaná voda z kšiltovky. V životě jsem nic obdobného neviděla. Jestli jsem měla v plánu cítit se komfortně, tady na to musím okamžitě zapomenout. Kopečky přechází v kopce a stoupání o 20 stupních je víc než citelné. Po prvním kilometru náročným lesním porostem asi oba vnitřně zapochybujeme, ale ani jedem nemáme povahu se vzdávat. Po pěti kilometrech vycházíme z lesa. Měním tričko za suché. To první se dá ždímat. Hory se nám otevřely a s nimi i výhled. Stočíme pohledy k našemu vrcholku, po jehož hřebeni se vine skalami stezka. Tam někde nahoře na hoře se mihotají barevné tečky. Jasně, to jsou lidi. Paradoxně nás to ale neodradí a přichází těšení. Pocit, že ty tři závěrečné kilometry do konce už dáme. Levou zadní, ne asi. Nevím, jestli nám výškou ubýval kyslík a mozek zmaten tou okolní krásou hor produkoval nějaký ten hormon štěstí navíc, nebo nám sálající slunce zatemnilo mysl, ale tahle etapa je vše, jen ne snadná. Skály jsou sami o sobě náročné. Každý krok bolí a každý další se zdá být nemyslitelný. Na nohou naběhlé svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Batoh těžkne a jeho jinak pohodlné popruhy mi nepříjemně zatěžují trapézy. Jdeme dál. Fotíme výhledy.
Příroda je tak úchvatná. Čistá, syrová a opravdová. Nejde se toho nabažit. Kozoroh ve mě na skalách ožívá. Pořád mám žízeň. Být velbloud, mám už jeden hrb zaručeně prázdný. Zdenda pitím šetří. Nepřijde mi to rozumné, ale nechci dělat chytrou. Už dopředu jsem přemýšlela, jestli mi nebude dělat problém chůze po hřebeni a ta nedozírná propast pod námi. Vůbec ne. To jediné ne. Poslední kilometr se zdá být nekonečný. Jsem zvyklá spíš „nestíhat“, tentokrát ale udávám tempo já. Možná jsem právě využila zkušenosti z tréninků na půl maraton. Srovnaná tepovka, bolest vypnutá a v hlavě jen cíl. V duchu si odpočítávám po 100 metrech. To mi pomáhá. Zdendovi lítá tepovka až moc vysoko. Není čas ztrácet čas, musí víc pít. Přiznává, že nám šetří na cestu dolů. S na mě podezřelým nadhledem tvrdím, že nahoře bude otevřené občerstvení. To nevíme jistě ani jeden. Oproti tomu si ten jeden, ale moc dobře uvědomuje, že hydratace je teď hrozně důležitá a přehřátí průs-r. Odpočíváme v každé zatáčce. Dolů vracející se jedinci vypadají podezřele odpočatě. Nechápu. Motivujeme se navzájem. Pár metrů před cílem nám nad hlavami prolétne orel, jen si na něj sáhnout. Mohl by nás klidně poponést. 😂 Nechce a v mžiku mizí vynášený termikou nad údolím.
A pak… Here we are. Krn 2244 m.n.m. Pocity neskonalé radosti a štěstí. Jsem na nás fakt pyšná. Tohle nebylo jen o fyzičce, ale hlavně o vůli a hlavě. Skutečně tu je restaurace a světe div se, přijímají karty. U nás musíte i na Božáku platit cash a tady mají terminál. Funkční! Cestou nahoru jsme vypili vše. Dva ionťáky a dvě lahve vody. Celkem 4,5 l tekutin a bylo to málo. Obsluhující paní nesmírně milá. Doplňujeme zásoby. Odpočíváme a zaslouženě užíváme sílu přítomného okamžiku. Aktuální teplota 20 st., čas výstupu 3 hodiny 34 minut. Vstřebáváme dojmy. Fotíme. Ten výhled do vrcholků okolo nejde adekvátně vystihnout. Julské Alpy, jako na dlani. Už chápu ty na oko odpočaté sestupující. Zadostiučinění level milion.
Sestupujeme a významně si prohazujeme vedoucí pásku. Já trpím. Nohy v třesu. To chápu a beru. Pravý meniskus je jiného názoru. Zvolili jsme na zpáteční cestu druhou stranu a od auta nás dělí 11 km. Každý kilometr o koleni vím víc. Míjíme horské kravičky se zvonci. Spřádám plán, který se mi asi po kilometru plní. Jedna osamocená doslova vybízí k poňuchňání. Mazlí se a nadšeně mi olizuje obřím jazykem ruku. Kraví Ébyna. 😂 Zdokumentované video je nepublikovatelné. Dětská radost ohromná. Cesta je nekonečná a horko úmorné. Koleno pozvolna otéká. Klasika. Tady mi naběhané kilometry spíš škodí. Shodujeme se, že jít touhle cestou nahoru by byla vražda. Skvěle to naplánoval. Poslední tři kilometry k autu už noha vypíná. Celkem třikrát jsem musela koleno odlehčit a stojná noha se stojnou moc neukázala. Kecnu si. Potřetí už pouštím krokodýla. Ne bolestí, spíš únavou a bezmocí. Zdenda mě vede za ruku. Dost mi tím ulehčuje. Chce dojít pro auto a já dojít společně a po svých. Holt tvrdohlavá. U auta vypínáme aktivitu na 20 kilometrech. Hodinky hlásí jeden rekord za druhým. Tenhle výšlap měl vše. Společně a za každých okolností. Jeden druhém oporou. No words needed. ❤️
Koper
Totálně vyčerpaní přejíždíme na ubytování. Bookli jsme menší, plně vybavený apartmán v bytovém domě s recepcí. Dobře vymyšlený investiční záměr. Celý se pronajímá. Sprcha, základní tunning a míříme na první večeři v civilizaci. Já volím kebab talíř a Zdenda neméně typickou Pljeskavici, nebo-li balkánský burger. Obojí výborné. Zajedeme ještě za Julčou do nedaleké Izoly. Společně procházkou po centru k přístavu. Slovinský nejkrásnější západ slunce. První dovolenková zmrzka a také prvně nechceme víc chodit. Pivko na apartmán si ale nekoupíme, mají tu v obchodech večerní zákaz prodeje alkoholických nápojů. Usínáme ve vteřině.
Den 2 – Rest day
Jsem zvyklá mít po extrémním výkonu v noci svalovku, ta se prvně nekoná, asi už na ní neměl metabolismus sílu. Svaly se nezregenerovali. Ráno vstanu a ostrou bolest svalů musím zchladit ledovou sprchou. Zároveň zjišťuji, že mám z hor efektivní památku v podobě opálených kraťasů a batohu. To už tuším letos nedoopálím. Na dnešní den máme v plánu Juli zápas a pak už jen odpočinek. Těšíme se na snídani, ten včerejší energetický výdej je znát. Bohužel mají na Slovinsku v neděli zavřené nejen obchody, ale i většiny restaurací. Minimálně ráno. Zachránil nás mekáč. Vajíčkový bagel, kit kat donut a káva mi nejen doplní síly, ale i zvednou náladu. Za zmínku stojí všudypřítomní klasické cigarety kouřící lidé. I na zahrádce v mekovi. Na to jsme už odvykli. Na zápas míříme pro tentokrát do Izoly. Nálada v hale je skvělá a holky makají. Hrozně hezké být součástí. Zpátky do Koperu a už pěšky vyrážíme k moři. I ta pětikilometrová procházka stačí. Moderní část centra střídají typicky přímořské uličky. Město rozhodně za návštěvu stojí. Zatím mě ale nenadchlo. Přístav má širokou promenádu a vede nás k městské pláži. Oproti včerejšku sice není jasno, ale teplota příjemná. Dalo se tušit, že srovnání moře a pláží po snové Sicílii bude pro Slovinsko nepříznivé, ale i tak nás oba překvapilo, že Koper má pláž travnatou. Přechod kamínkový. Krátký vstup do moře a hned hloubka. Přijdu si spíš, jako někde u Rakouského jezera. Voda ale čistá a její teplota víc než osvěžující. Účel to splnilo a my zaslouženě odpočíváme.
Horizont se nad horami mračí, tušíme blížící se bouřky. Večeři si chceme dát na apartmánu, kde ale nakoupit? Ještě že mám Zdendu. Slovinsko nám sice nepřeje, ale Italové jsou pohostinní i v neděli. Na hranice to máme po dálnici přesně 10 min autem. Stavíme před prvním supermarketem a už se vozík prohýbá pod vším, na co je momentální chuť. Stylová italsko-slovinská večeře je na stole do pár minut. Prosecco jsem tam samo sebou nemohla nechat. Po večeři ještě na skok do víru města. Je až nepřirozené teplo. O půlnoci stále 28 a nám se klasicky nechce spát. V historickém centru si ještě sedneme na sklenku. Během chvilky se s námi dá do řeči starší Slovinec, přisedá si a my aspoň potrénujeme small talk v angličtině. Je čas jít spát.
Den 3. – Chorvatsko
Asi v 6 ráno mě probouzí rytmické bubnování deště. Bouřky se už z hor přesouvají na jih. Na pondělí byl v plánu neméně náročný výšlap na vrchol chorvatského Vojaku. Počasí je všelijaké a moje svalová připravenost také. Dneska to teprve bolí. Po krátkém přemýšlení situaci přehodnotíme. Po Juli ranním zápasu do Chorvatska pojedeme, ale na místo hor, nás čeká romantická Pula. Autem 100 km, hodinka a čtvrt po dálnici. Bouřka nás pronásleduje celou cestu. Ještě u Rovinji prší, v Pule nás už vítá jasno a horko. Vydáme se do historického centra. Jsem hrozně zvědavá na dojmy, naposledy jsem město navštívila v devítce se školou. Hlavní třída, pěší ulice Sergijevaca doslova tepe životem. Obchody, restaurace a davy turistů. Naše první kroky míří k Pevnosti Kaštal, která byla v 17. století postavena, jak už její tvar napovídá, k obraně města. Nyní je z části Námořní a historické muzeum. Vstup Vás vyjde na 7 euro za dospělého a 3 za špunta. Navíc je z hradeb krásný výhled. Romantickými uličkami pokračujeme na náměstí Forum, jehož dominantou je Chrám císaře Augusta. Za mě jedna z nejhezčích památek města. Antické sloupy Vás v mžiku přenesou do starověkého Říma. Otevřený je pouze od Velikonoc do konce září a vstupné Vás vyjde shodně, jako na Pevnost. Procházkou k Vítěznému oblouku Sergiovců.
Třešničkou na historickém dortu je samozřejmě Římský amfiteátr, kterému místní neřeknou jinak než Pula Arena. Jedná se o nejnavštěvovanější památku v celém Chorvatsku. A je naprosto nádherný. Dříve sloužil pro gladiátorské zápasy, a právě ze vstupních gladiátorských chodeb je nyní archeologické muzeum. Upřímně, nebýt těchto antických krás, nijak zvlášť nás město neokouzlilo. Jako by mu chyběl ten pověstný vibe. To něco, co se složitě vysvětluje a dává místům nezapomenutelnost. Hezké navštívit, vidět a jede se dál.
V našem případě na pláž ve Štinjanu. Po celém dnu ve městě bylo vykoupání nejlepším možným zakončením. Cestou nazpět se nebe mračí snad už všude. Orkán, který se pobřežím (v Chorvatsku obzvlášť) v noci prožene, zažít nechce nikdo. Ve vzpomínkách jsem na loňské jachtě. Díky bohu za tu naši bouřku. To letošní léto je těžce nevyzpytatelné. Na večeři mě Zdenda vezme do horské vesničky Sečovlje. Vizuálně se ji nedá nic vytknout. Zahrada osvícená lampionky, horský ráz přiznaný i vybavením. Něco mi tu nehraje. Bílé ubrusy, vše do puntíku vyladěné. Obsluha, tuším že přímo pan majitel nám menu přednáší, jako pohádku. Objednám nám předkrm v podobě tácu s mořskými plody. S dalším chodem posečkáme. Přijde mi, že ho to rozladilo? Pohostinnosti se nedá nic vytknout. Zaráží mě ale, že na menu nejsou ceny. Pro jistotu se ptám, zda Zdenda četl recenze. Jasně, že ne. Hvězdiček mají spoustu. Reakce návštěvníků jsou rozporuplné. Za lehkou večeři pro dva 150 euro. Pěkně vymyšlené. No, nebudeme si lhát, šetřit na sobě nechceme, ale tuším, že s předkrmem můžeme čekat cenovku ještě vyšší. Donesené jídlo za ten nevšední zážitek stojí. Rybky, plody, olivy, pečivo, vše naprosto skvělé. Oba jsme sytí jen z něj. Rozhodnu se převzít zodpovědnost za rodinnou kasu. Prostě zmizíme. S výmluvou, že musíme zpět do Koperu na házenkářský festival požádám o účet. Majiteli se jemně protáhne obličej, ale dekorum udrží. Poděkuji a odjíždíme. I tak nás „předkrm“ stál víc než večeře v jakékoliv jiné restauraci hlavní chod. Taky zkušenost 😂.
Den 4 – Vezeme bronz
Dnes nás neprobouzí příjemný deštík, ale silná bouřka. Za oknem je mordor. Chudinky holky v tom největším slejváku míří do haly. Další zápas mají hrát dokonce venku. No nevím. Naštěstí se počasí nejvíc vyřádilo během noci a během rána se „vyčasilo“ jen na zataženo. Balíme věci a opouštíme ubytování. Na recepci se mi povede domluvit státní na hotelovém parkovišti po celý den. Při odjezdu jen zaběhnu vrátit parkovací kartu. Díky bohu. Fandíme a atmosféra finálního dne je znát. Husí kůže nonstop. První prohraný zápas turnaje znamená, že zabojují o třetí místo. Věřím, že domů s prázdnou nepojedou. Motivace je silná. V průběhu dne máme prostor projít město pořádně. Paradoxně, byť je menší a méně známé, kouzlo mu nechybí. Objevujeme uličky, kterými bych se mohla procházet do nekonečna. Barevné a stylově omšelé.
Tyhle paradoxy mám ráda. Závěrečný zápas má také všechno. Napětí, zápletku v podobě nespravedlnosti ze stran rozhodčích a obrovské emoce. Neudržím se a anglicky na rozhodčí zakřičím, jestli si ze mě dělají srandu. Holt nervy. 😂 Holky válí a hravě protihráčky převálcují. Bronz je doma. Moment, kdy hvizd zápas ukončuje a celý team začne slavit, si chci pamatovat napořád. Čiré štěstí všech. Nebudu lhát, ale i slzy byly. Jsem na Juli tak pyšná. Hrála skvěle. Oslava medailí odstartovala společným skokem do moře. V dresech, s trenéry a „nečekaně“ i se Zdenou. S hrdým tátou. Já dokumentuju, taky děsně důležitá role. 😊
Počasí vítězné není. Ochlazení by nevadilo, ale začíná pršet. Radar se tváří neúprosně a my naposledy improvizujeme. Původně jsme chtěli večer po vyhlášení vítězů přejet zpět do hor, přespat v autě a ráno vyrazit ještě na vodopády, ale déšť má být dlouhý a intenzivní. Nemá smysl, nic lámat přes koleno. Pojedeme domů, aspoň všichni tři společně.
K večeři ještě slovinské street food, počkat na předání medailí a v půl jedenácté večer vyrážíme nach Plzeň. Nejlepší rozhodnutí, vysoko v horách dokonce sněží.
Ano, byla to jiná dovolená a ano, měla naprosto vše. Další pomyslné odškrtnutí na wishlistu. ❤️ Ještě, že Vás mám.
