Lisabon byl na mém seznamu míst, které chci navštívit, hodně vysoko. Znala jsem ze sítí fotky tramvají a barevných domečků. Když přišlo na vybírání vánočních dárků pro mojí rodinu, bylo jasno. Pojedeme do Portugalska.
Se zhruba půlročním předstihem se daly koupit květnové letenky poměrně za levno. Letenky jsem kupovala přes EasyJet. Mám s nimi dobrou zkušenost snad na všech letech. Navíc perfektně funguje jejich zákaznická podpora, takže když si můj táta změnil před odletem příjmení, přišla dobrá podpora vhod. Přes chat jsem s operátorem vykomunikovala, co bylo potřeba a zdarma mi změnili jméno na letence a obratem poslali nové doklady.
Odlety byly v obou směrech trochu nešťastné. Do Lisabonu jsme přiletěli v jedenáct hodin večer a zpět domů letěli za tři dny už v šest hodin ráno.
Protože jsme plánovali jeden den převážně chodit, nekupovala jsem nakonec elektronickou jízdenku. Zpětně to hodnotím jako dobré rozhodnutí, protože jsme si opravdu prošli všechna důležitá místa po svých. Karta se vyplatí ve chvíli, kdy chcete opustit centrum města. Navíc s jízdenkou máte bezplatně či zvýhodněně vstupy na různé atrakce ve městě.
Když už jsme se někam potřebovali přesunout, volali jsme si Bolt, protože to bylo většinou kvůli dešti. Bolt nás vždy vyzvedl do několika minut a stál pár Eur. Jedinou komplikací bylo volání Bolta při transportu z letiště. Není tam úplně šťastně vyřešená příjezdová komunikace pro taxíky, takže váš Bolt stojí padesát metrů od vás, ale stojí v koloně dvacet minut. Navíc je obtížné najít přímo své vozidlo. Nakonec jsme očima skenovali každou SPZ, protože se ukázalo, že v Lisabonu prakticky všichni jezdí Dacií a najít tu svojí byl oříšek.
Protože nás jelo pět lidí, zařídila jsem přes booking apartmán. Vyšlo to rozhodně levněji než hotel a nabídka byla široká, takže se dalo snadno docílit dobrého poměru ceny a kvality ubytování. V našem apartmánu byla možnost vyzvednout si klíčky v elektronickém zámku, takže nikomu nevadilo, že jsme přiletěli tak pozdě.
Hned druhý den ráno nás uvítal déšť. Boltem jsme popojeli na snídani do bistra, kam jsem se těšila už od Barcelony. Zenith Brunch and Bistro je moje nová srdcovka. Dělají tam totiž veganské i normální snídaně, takže jsme se bez problémů najedli všichni. Samozřejmě nesměla chybět snídaňová sangrie. Po náloži palačinek, vajíček a avokáda jsme vyrazili na prohlídku centra.
Celou trasu jsem naplánovala už doma a uložila si jí do google map, které jsem nasdílela s ostatními. Déšť mi do toho čas od času hodil vidle, ale bylo to rozhodně lepší než vymýšlet zastávky po cestě. V podstatě vše, kde jsme byli, se dá objet tuktukem, který lze rezervovat dopředu a zaplatit si vyhlídkovou jízdu.
Miradouro da Senhora do Monte, Largo Monte, 1170-107 Lisboa, Portugalsko
Naší první zastávkou byla vyhlídka Miradouro, odkud je vidět na hrad a na staré město. Cesta na vyhlídku byla naprosto lisabonská, řekla bych, protože se na ní stoupalo po nejrůznějších schodištích skrytých v uličkách mezi domy. V tomhle je Lisabon hodně podobný San Franciscu. Nejen tím. Ale k tomu se ještě dostaneme. Schody jsou dominantou města a jestli máte špatná kolena, nečeká vás zrovna nejpohodlnější dovolená.
Alfama, Lisabon, Portugalsko
Z vyhlídky jsme pěšky došli do Alfamy. Jde o historické centrum města. Je to v podstatě původní Lisabon. Červené střechy a barevné fasády kaskádovitě poskládaných domků jsou signifikantním pohledem na město. Je tu řada kostelů, do kterých se dá bezplatně vstoupit. Současně je tu jeden krámek vedle druhého, kde si můžete koupit dárky s motivy sardinek, dlaždiček nebo typicky žlutých tramvají. Samozřejmě jsou tu všude malé restaurace. Ale je to takové pražské Staré město, takže doporučuju jít na jídlo jinam. Kvůli ceně i kvalitě. Všude tu svištějí tramvaje a tuktuky a lidé se vyhýbají na úzkých chodníčcích. V přístavu kotví obrovské cestovní lodě. Rozhodně je tu na co se dívat a chvíli se tu zdržíte.
Výtah Santa Justa
Tato atrakce je v podstatě pojízdnou vyhlídkou. Platí tu (podle internetu) pro vstup městská jízdenka. My jsme nahoru nešli. Nedávalo nám smysl platit za vyhlídku, když velká část míst, které jsme navštívili byla na kopci s výhledem na město. Ale je to hezká a fotogenická atrakce. Navíc se nachází ve čtvrti, která tepe restauracemi, obchody a pouličními umělci. Restaurace jsou tu hodně turistické, takže doporučuju zůstat u lokální kuchyně. Všechno ostatní byla parodie na italskou kuchyni, apod. Pozor, na naší trase to bylo také poslední místo, kde se daly i koupit suvenýry. Mimo historické centrum už možnost prakticky nebyla.
Pink Street
Tuhle uličku jsme dlouho hledali, protože mapy si s ní moc nevěděly rady. Když říkám ulička, je to vlastně varování, protože na fotkách uvidíte růžovou ulici, kterou zakrývají barevná paraple. Je to ale ve skutečnosti taková slepá ulička dlouhá pár metrů. Jsou tu všude bary a terasy a není tedy snadné (je to skoro nemožné) udělat si z místa hezkou fotku. Při naší návštěvě tu navíc působil rozruch transvestita, který mezi lidmi v rámci show jezdil na bruslích a napodoboval Britney Spears.
Praça do Comércio
Obrovské náměstí s majestátným sousoším uprostřed. Je to také místo, kde se dostanete k moři, do kterého není nijak chráněný vstup. Skoro jako na náplavce tu můžete sedět na kamenitém výběžku či pláži a obdivovat vlny.
Parque Eduardo VII
Rozlehlý park s fotogenickým nápisem Lisabon na straně jedné a monumentální sochou (někoho) na straně druhé. Nám bohužel pršelo, ale v létě to tu musí být krásné a plné života. My se i v dešti vyškrábali nahoru pro jednu ikonickou fotku. Protože na nás celý den pršelo, zavolali jsme si Bolt a jeli domů oschnout před večeří.
Druhý den nás čekalo cestování mimo město. Už doma jsem zabookovala auto v půjčovně Centauro, která měla skvělé reference. Auto jsme vyzvedávali kousek od letiště v jejich kancelářích. V automatu jsme si vzali lísteček s pořadím a počkali až na nás přijde řada. Půjčení auta stálo kolem čyřiceti Eur na den. Nebyla potřeba vlastnit kreditní kartu a nemuseli jsme skládat deposit na auto. Auto bylo nové a cena kryla veškeré pojištění a neomezené míle. Zablokovali nám zhruba 130 Eur na případné pokrytí pohonných hmot, pokut a mýtného. Do deseti dnů nám bez problému vše vrátili. Mýtnému jsme se nevyhnuli. Stálo nás pár Eur. Při průjezdu mýtnou bránou jsme vjížděli zvláštním pruhem pro předplacená vozidla, takže to bylo krásně pohodlné.
První mimoměstskou zastávkou byl mys Cabo da Roca. Je to nejzápadnější evropský mys. Cesta vedla velkou část skrze národní park, takže byla sice dost klikatá, ale zase jsme mohli obdivovat krásnou přírodu. Na Cabo da Roca je hospoda, maják a všudypřítomný výhled na oceán. Krajina vypadá trochu jako v Irsku. Klikatí se tu kamenné cestičky, všude je zelená tráva a voda dole omývá skály. My jsme mys navštívili dopoledne a pohodlně jsme zaparkovali. Nebylo tu ještě tolik lidí, takže jsme měli prostor si i pořídit krásné fotky.
Z Cabo da Roca to bylo druhou stranou národního parku do města Sintra. Ve skutečnosti bych to spíše popsala jako komplex památek pocházejících z různých období a slohů. My jsme dost bloudili. Navíc je tu opravdu hodně turistů, takže nebylo kde zaparkovat, ani kde a jak se zorientovat na cestě k památkám. Jakmile člověk jednou promarnil parkovací místo, byl nucen objet půlku národního parku, aby se mohl vrátit zpět, protože silnice jsou tu jednosměrné a velmi úzké.
I nás pokus o zaparkování odvedl z města, ale můj táta pohotově vycítil restauraci, kam jsme si po dlouhém bloudění v autě zašli na oběd. A dobře jsme udělali. Našli jsme schovanou rodinnou restauraci, kde byla překrásná atmosféra, famózní lidé a super lokální kuchyně. Dokonce nám, vegankám, kuchařka uvařila něco, co vůbec nebylo na menu, jen aby nás nasytila. Mezitím co jsme obědvali se turisté pomalu dali na odjezd z města. Většina památek totiž zavírala kolem čtvrté hodiny. Na druhý pokus jsme tedy zaparkovali a vydali se po rodinném zvážení na jedinou památku, kterou byl komplex Quinta da Regaleira.
K našemu překvapení nešlo o nějaký středověký hrad, ale spíše o takový národní park sám o sobě. V podstatě tu hrad či zámek byl spíše takovým bonusem. Našli jsme tu různě poschovávané krápníkové jeskyně, vodopády nebo jakousi starou studnu, kterou určitě poznáte na fotkách, když budete hledat Sintru. Vstup do komplexu byl koordinovaný a my vychytali poslední možný čas, kdy tam pouštěli další skupinu lidí. Přestože fronta u vstupu byla dlouhá, lidi se záhy rozptýlili po parku. Blouděním po jeskyních a parku samotném jsme se tu zabavili na necelé dvě hodiny.
Cestou zpátky do Lisabonu jsme se projeli po lisabonské obdobě Golden Bridge až k nohám lisabobanské obdobě sochy Krista v Rio de Janeiro. Obrovskou sochu Krista si prý obyvatelé postavili prostě proto, aby jí taky měli. Samotná jízda přes most byla skvělá. Naše Dacia měla navíc velké střešní okno, takže jsme si neodpustili pár holywoodských záběrů z auta. Návštěvu Krista jsme opět nechtěně zvládli v nejlepší možný čas. Slunce začalo zapadat a turisté už odjížděli pryč. Parkoviště bylo prakticky prázdné. Socha samotná je impozantní. Ježíš stojí na vysokém podstavci, před kterým leží padlý obrovský kříž. Co je ale na tomto místě nejlepší je výhled na město. Přes řeku se klene most a v dáli další neuvěřitelně dlouhý spojuje Lisabon s protějším ostrovem. I můj táta plesal nad tou krásou, navíc při západu slunce.
Když jsme pořídili dostatek fotek s Ježíšem, ačkoliv jsme rodina ateistů, vyrazili jsme na večeři. Přes google jsem udělala rezervaci den předtím v restauraci Street Cow. Je to takové malé asijské bistro, kde dělají pár jídel. Vaří tu ale opravdu výborně. Navíc tu mají většinu jídel veganských a je možné sedět uvnitř nebo na malé terásce. Den předtím jsme byli poblíž na jídle a chtěli sem jít, protože tu stála fronta lidí, což je vždycky předzvěstí dobrého jídla. Bez rezervace to ale nebylo možné.
Auto jsme zase odvezli do kanceláře, kde si ho okamžitě prohlédli, dali nám podepsat papír a přislíbili uvolnění depozitu do deseti dnů, což se také stalo.
Lisabon je ideální zastávkou pro milovníky víkendových výletů po Evropě. Myslím, že bych nevěděla co tu dělat, kdybychom tu zůstávali déle, ale ty dva dny za to určitě stály.
