Madeira není ostrov, který si člověk jednoduše odškrtne. Spíš se mu postupně dostane pod kůži. Nejdřív přistáním, které připomíná horskou dráhu s výhledem na útesy a domky nalepené ve svahu. Potom nekonečnými tunely, prudkými kopci, levádami, mlhou, vavříny a místy, kde se za zatáčkou pokaždé objeví něco nového.
Na Madeiru jsme přijeli na týden, s plánem půjčit si auto, projít několik levád, vrátit se do Fanalu a pokud možno netrávit dovolenou organizovaným pochodem za praporkem. A přesně tahle kombinace se ukázala jako ideální: cestovní kancelář nám vyřešila let, hotel a transfer, ale samotný program jsme si řídili sami.
Madeira hned na úvod: oceán, útesy a Funchal hluboko dole pod námi.
Den 1: Přistání, které probudí i člověka po nočním letu
Letiště na Madeiře má pověst místa, kde se pilot rozhodně nenudí. Přistávací dráha je sice prodloužená a měří necelé tři kilometry, ale okolní terén z toho pořád dělá velmi výrazný zážitek. Při příletu se po jedné straně objevují útesy a domky, letadlo se srovnává do zatáčky a člověk má chvíli pocit, že míří spíš do svahu než na runway.
Tvrdší dosednutí, prudké brzdění a první madeirský dojem je hotový. Pokud máte rádi letecké atrakce, tady dostanete jednu hned v ceně letenky.
Den 2: Cabo Girão, banány a sestup do Paul do Mar
Druhý den začal vyzvednutím auta. Půjčovna nás mile překvapila téměř novou Škodou Scala, což se na Madeiře ukázalo jako docela dobrý parťák. První zastávkou byla vyhlídka Cabo Girão, známý skleněný chodník nad přibližně 500 metrů vysokým útesem. Výhled je pěkný, prosklená podlaha zajímavá, ale upřímně: zázrak století to za nás nebyl. Hezké místo ano, povinné nadšení ne.
Mnohem víc nás bavila další zastávka: muzeum banánů v oblasti Lugar de Baixo. Část prohlídky je uvnitř, s fotkami, videi a ukázkami pěstování, a potom se projdete mezi banánovými terasami. Na závěr se dá ochutnat i banánové pivo. Zní to jako turistická past, ale kupodivu je opravdu dobré. Lehká banánová chuť, žádná sladká limonáda pro dospělé.
Banánové terasy v Lugar de Baixo – Madeira umí být zelená i ve svahu, kde by u nás člověk maximálně zaparkoval kozu.
Odpoledne jsme pokračovali do Prazeres a vydali se po trase PR19 směrem dolů do Paul do Mar. Na necelých dvou kilometrech se klesá zhruba 550 výškových metrů, takže směrem dolů je to krásná, ale prudká kozí stezka. Údolí, vodopády, skalní stěny a divoká příroda z ní udělaly jeden z nejhezčích úseků celého týdne. Zpátky nahoru jsme se už nepokoušeli hrát na hrdiny a použili Bolt. Rozumné rozhodnutí. Ego přežilo, kolena také.
Sestup směrem k Paul do Mar: vodopády, skály a prudké klesání.
Stezka zaříznutá do svahu vysoko nad oceánem. Krásné místo, ale kolena si ho pamatují.
Den 3: Co jsou levády a proč je Madeira ostrovem vodních cest
Třetí den patřil levádám. Pokud jste ten pojem ještě neslyšeli, leváda je zavlažovací kanál vedený většinou po vrstevnici, který přiváděl vodu z vlhčích částí ostrova na pole a do osídlených oblastí. Vedle samotného koryta bývá úzká cestička, a právě díky ní se dnes turisté dostanou do míst, kam by jinak prakticky neměli šanci dojít.
Na Madeiře je údajně kolem 2000 kilometrů levád. Když si člověk uvědomí, že ostrov má na délku necelých 60 kilometrů a na šířku kolem 22 kilometrů, je to neuvěřitelné číslo. Pro představu: Schwarzenberský plavební kanál na Šumavě měří přibližně 44 kilometrů. Madeirské levády jsou tedy jako skoro padesát takových kanálů naskládaných do jednoho ostrova.
Vyrazili jsme na Levada dos Tornos nad Funchalem. Cesta vede zelení, pod eukalypty, kolem prudkých svahů a místy působí, jako by ji někdo vyřízl do džungle. Potkali jsme jen několik lidí, což je na Madeiře velké plus. Každá leváda je jiná a tahle nám připomněla, že na ostrově nemusíte pořád honit jen nejznámější místa. Často stačí sejít kousek mimo hlavní turistický proud.
Levada dos Tornos – klidnější úsek v zeleni nad Funchalem.
Zelený tunel podél levady, kde se voda a stezka drží bok po boku.
Vysoké eukalypty a úzká cesta podél zavlažovacího kanálu.
Typická leváda: voda, kapradiny, stín a cesta, která se pořád nenápadně kroutí dál.
Odpoledne jsme dojeli do Porto da Cruz. Klidné pobřežní městečko má hezkou promenádu, skalní kulisu a starý cukrovar, kde se vyrábí rum z cukrové třtiny. Prohlídka je zdarma a samozřejmě končí obchodem. To je přírodní zákon silnější než gravitace.
Rumová zastávka v Porto da Cruz. Cukrová třtina má na Madeiře dlouhou tradici a turistický obchod na konci prohlídky také.
Den 4: Fanal – místo, kam se člověk chce vracet
Fanal byl pro nás jasná volba už před cestou. Na papíře to zní obyčejně: pastvina na náhorní plošině, pár krav a staré vavříny. Jenže Fanal není místo na papír. Je to místo na mlhu.
Když se mezi stromy drží hustá mlha a viditelnost klesne na pár metrů, začnou se z ní vynořovat pokroucené vavříny jako z pohádky, která možná nebude úplně pro děti. Některé stromy mají být staré až několik set let. Člověk jde mlhou, slyší krávy, ptáky, žáby a najednou stojí před stromem, který vypadá, že pamatuje víc než místní kronika.
Fanal v mlze – místo, kde se z obyčejné procházky stane trochu pohádka a trochu horor pro děti.
Měli jsme štěstí i na žabí koncert u malého jezírka. V mlze to působilo skoro neskutečně. Fanal navíc zatím nemá vstupné ani zpoplatněné parkoviště. Upřímně bych se nedivil, kdyby to jednou skončilo. Pokud ho chcete zažít volně a bez koridorů, neodkládal bych to na věčnost.
Fanal shora: staré vavříny, pastviny a mraky přelévající se přes náhorní plošinu.
Cestou po severním pobřeží jsme se zastavili u Ribeira da Janela, kde z oceánu trčí vysoký skalní útvar připomínající vztyčený palec. Sever Madeiry je drsnější než jih: víc větru, víc vln, víc skal a méně dovolenkového polehávání. Právě proto má velké kouzlo. Přes Seixal a São Vicente jsme se pak dostali i k neplánované procházce po staré pobřežní silnici u vodopádu. Přesně tyhle nečekané odbočky často vytvoří nejlepší vzpomínky.
Ribeira da Janela – severní pobřeží Madeiry v drsnější náladě.
Stará pobřežní silnice a vodopád padající ze skal téměř přímo k oceánu.
Den 5: Pico Ruivo, pravidla pro trasy a Santana
V roce 2026 už návštěva některých známých tras na Madeiře znamená registraci a placení vstupného. U vybraných turistických cest a levád je nutné rezervovat konkrétní den a čas přes systém Simplifica. Některé trasy stojí několik eur, spojnice Pico do Arieiro – Pico Ruivo je dražší a navíc jednosměrná. Je dobré si před cestou zkontrolovat nejen cenu, ale hlavně aktuální průchodnost tras.
Na Pico Ruivo jsme vyrazili z parkoviště Achada do Teixeira. Samotný výstup není technicky těžký a převýšení z této strany je snesitelné. Za jasného počasí je ale odměna fantastická: mraky pod nohama, azuro nad hlavou a pocit, že Madeira najednou není ostrov, ale horský hřeben vystupující z oceánu.
Pico Ruivo za jasného počasí: mraky pod nohama a horský hřeben vystupující z oceánu.
Po výstupu jsme si dali ještě část levády Para Todos směrem ke Queimadas. Široká cesta se zábradlím, stopy koní a úplně jiná atmosféra než u předchozích levád. Pokračování směrem na Caldeirão Verde bylo v době naší návštěvy uzavřené, což je dobrá připomínka: na Madeiře se plánuje, ale příroda a úřady mají poslední slovo.
Cesta směrem ke Queimadas – měkčí, lesnější a úplně jiná atmosféra než ostré horské hřebeny.
Den jsme zakončili v Santaně u známých trojúhelníkových domečků s doškovými střechami. Jsou pěkné, fotogenické a za deset minut hotové. Pokud jedete kolem, zastavte se. Jet jen kvůli nim přes půl ostrova by mi přišlo trochu jako jet do Alp kvůli magnetce.
Santana a její typické trojúhelníkové domečky. Krátká zastávka, ale fotogenická velmi.
Den 6: Levada Nova a Calheta
Levada Nova patřila k nejsilnějším zážitkům týdne. Ušli jsme zhruba 10 kilometrů tam a zpět, strávili na trase kolem čtyř hodin a potkali jen několik lidí. Přitom scenérie byla nádherná: zelené svahy, výhledy, květy, ticho a pocit, že jdete botanickou zahradou, která si na nic nehraje, protože ji nikdo nevysadil.
Levada Nova – voda v kanálu, zeleň všude kolem a minimum lidí.
Právě na takových místech je Madeira nejlepší. Ne v katalogové póze, ale ve chvíli, kdy jdete po úzké cestě podél vody, mlha se postupně zvedá a za každou zatáčkou je něco, co ještě nemáte vyfocené.
Detail madeirské zeleně: kapradiny tu vypadají, jako by někdo omylem zapnul pravěk.
Večer jsme se zastavili v Calhetě. Je tam jedna z mála písečných pláží na Madeiře, navíc uměle vytvořená a chráněná zátokou. Po několika dnech na kamenitém a divočejším pobřeží působí Calheta uhlazeněji, skoro dovolenkově. Zaujaly nás také obrovské skalní stěny nad přístavem, zajištěné nátěry a sítěmi proti pádu kamenů. Na Madeiře člověk rychle pochopí, že skály jsou krásné, ale nikdo jim úplně nevěří.
Den 7: Nad Funchalem a tržiště Mercado dos Lavradores
Poslední den s autem jsme zvolili kratší trasu nad Funchalem: Levada da Serra do Faial a návrat přes část Levada dos Tornos. První úsek byl zajímavý tím, že koryto bylo zpočátku suché. I tak cesta nabídla krásné výhledy na Funchal a možnost udělat si příjemný čtyřhodinový okruh bez dlouhého přejezdu.
Před vrácením auta jsme ještě stihli slavné tržiště Mercado dos Lavradores. Ovoce, ryby, koření a turistické zboží v jedné směsi barev a vůní. Některé věci jsou drahé, jiné překvapivě normální. Jitka koupila bobkový list levněji než později v nákupním centru, takže ani tady nejde všechno házet do pytle s nápisem turistická past.
Den 8: Funchal, promenáda a cesta domů
Poslední den už jsme byli bez auta, takže jsme si dali jen procházku po pobřežní promenádě pod hotelem. Tunel ve skále, oceán, dvě hodiny chůze a potom už balení, transfer na letiště a návrat domů.
Z praktických poznatků bych vypíchl placení kartou. Terminál vám často nabídne platbu v korunách nebo eurech. Lepší je zvolit eura a nenechat terminál dělat vlastní konverzi. Kurz a poplatky bývají nevýhodné. Jinými slovy: když se vás platební terminál v zahraničí moc ochotně ptá, jestli vám to přepočítá do korun, většinou to není z lásky k českému turistovi.
Praktické tipy k cestě na Madeiru
Půjčení auta se vyplatí. Dává svobodu a umožní spojovat místa, kam by se hromadnou dopravou dostávalo složitě. Pro méně zkušené řidiče bych doporučil automatickou převodovku. Madeirské kopce, úzké uličky, zaparkovaná auta a navigace s fantazií dokážou z manuálu udělat posilovnu levé nohy.
Navigace je zásadní, ale ne slepě. V malých vesnicích umí poslat auto do uličky, kde si člověk řekne, že adrenalinu bylo pro dnešek už dostl. Když cesta vypadá podezřele, většinou podezřelá je.
U turistických tras si předem ověřte aktuální stav, zpoplatnění a nutnost rezervace. Některé levády mohou být zavřené kvůli sesuvům, údržbě nebo bezpečnosti. Mapy.com jsou v tomhle velmi užitečné.
Na Madeiře se dá cestovat i rozumně levně. Kombinace zájezdu přes cestovní kancelář, hotelu se snídaní a vlastního programu nám vyhovovala výborně. Nebyli jsme vázaní na večeře ani organizované výlety, ale základní logistika byla vyřešená.
Závěr
Madeira je ostrov kontrastů. Jih je pohodlnější, sever drsnější. Jednou jdete mlhou mezi staletými vavříny, druhý den stojíte nad mraky na nejvyšším vrcholu, pak se prodíráte zelení podél levády a večer sedíte u přístavu v Calhetě. Není to typická plážová dovolená. Je to ostrov pro lidi, kteří chtějí chodit, dívat se, zastavovat, odbočovat a občas se nechat překvapit. A pokud bych měl vybrat jedno místo, kvůli kterému bych se vrátil, byl by to Fanal. Mlha, vavříny, krávy, žáby a ticho. Zní to divně. Funguje to dokonale.
