Představte si vůni čerstvě upečeného chačapuri, skleničku Kindzmarauli a nad vámi tyčící se vrcholky majestátního Kavkazu. Gruzie je země plná neuvěřitelných protikladů. Na jedné straně vás ohromí moderní prosklené mrakodrapy, na druhé polorozpadlé domy ve vesničkách, kde se zastavil čas. Místní lidé mohou na první pohled působit tvrdě a přísně, ale jakmile vás poznají, snesli by vám modré z nebe. Aby člověk skutečně pochopil dnešní Gruzii, fascinující kontrasty a zdejší syrovou krásu, měl by znát alespoň trochu minulost této země.
Trochu té historie
Kvůli své strategické poloze mezi Evropou a Asií byla Gruzie po celá tisíciletí terčem mocných říší. Gruzínci proto museli neustále bojovat o zachování své identity, jedinečné kultury a jazyka.
Všechno začalo v hlubokém starověku. Gruzie je s tradicí dlouhou osm tisíc let kolébkou celosvětového vinařství a starověcí Řekové ji znali jako bájné království Kolchida, kam se plavili Argonauti pro Zlaté rouno. Zásadní zlom pak nastal kolem roku 326 našeho letopočtu, kdy země přijal křesťanství jako jeden z prvních států na světě. Svůj největší rozkvět, tzv. Zlatý věk, zažila Gruzie ve dvanáctém století za vlády legendární královny Tamary. Tento rozmach ale brutálně ukončily mongolské vpády a následná staletí tlaku ze strany Osmanů a Peršanů.
Hledání křesťanského ochránce vedlo ke konci osmnáctého století k příklonu k carskému Rusku, které ale zemi postupně násilně obsadilo. Po krátkém záblesku svobody v roce 1918 vtrhla do země Rudá armáda a Gruzie se stala součástí Sovětského svazu. Mimochodem, z Gruzie pocházel jeden z nejkrutějších diktátorů lidských dějin Josif Stalin, který se narodil v gruzínském městě Gori.
Novodobá samostatnost od roku 1991 přinesla nejdříve ekonomický kolaps a občanskou válku. Zemi se podařilo mezinárodně stabilizovat až za prezidenta Eduarda Ševarnadzeho, zkušeného diplomata, za jehož éry se ale Gruzie potýkala s obrovskou chudobou a korupcí. Zásadní obrat a jasný prozápadní směr přinesla Růžová revoluce v roce 2003. K moci se tehdy dostal ambiciózní reformátor, prezident Michail Saakašvili, který zemi bleskově zmodernizoval a tvrdě zatočil s kriminalitou. Snaha o sblížení s Evropou ale vyústila v roce 2008 ve válku s Ruskem, po které Gruzie ztratila kontrolu na územími Abcházie a Jižní Osetie. I přes politické napětí, které v zemi panuje dodnes, si ale Gruzínci uchovali svoji nezkrotnou hrdost a pověstnou vřelost.
Zrod jednoho snu a jak nás Kutaisi hned na začátku profackovalo
Jak jsme se do téhle země kontrastů dostali? Klasicky. Kamarádi básnili, my věděli „úplný kulový“, ale čím větší neznámá to pro nás byla, tím víc nás to lákalo. Slovo dalo slovo, s mojí drahou polovičkou a našimi kamarády Halynou a Ivanem z Ukrajiny jsme doladili itinerář, Wizzair nám prodal letenky a s vidinou úžasného dobrodružství jsme 16.5. odletěli směr Kutaisi. No, gruzínská realita nás políbila na přivítanou s grácií rozjetého vlaku. Celníci na pasové kontrole usoudili, že náš kamarád Ivan vypadá mimořádně podezřele a odvedli si ho na namátkovou kontrolu. Než jme stihli cokoliv namítnout, v hale už jsme zůstali jen my 3. Tak jsme tam tak stáli, čekali, až nám vrátí Ivana a při tom sledovali, jak na opuštěném pásu pořád dokola smutně krouží jeden osamělý kufr. „Kdo tady mohl zapomenout ten kufr?“ nechápali jsme. To, že ten kufr patří odvedenému Ivanovi, nám v té chvíli samozřejmě vůbec nedošlo. Když už nás nekompromisně letištní personál vyhazoval ven, objevil se Ivan i s jeho slavným kufrem. Drama mělo rychlý konec. Gruzie si nás zřejmě na začátku jen trochu otestovala. Hlavou mi ale běžela jediná myšlenka: „Tak kde je ta všemi opěvovaná a pohostinná Gruzie.“ Zamířili jsme rychle do směnárny a šli čekat ven, až pro nás dorazí domluvené auto z Tbilisi Cars.
Kvůli bláznivému počasí jsme z Kutaisi nakonec neviděli vůbec nic. Vydali jsme se rovnou ubytovat. Naše rozporuplné pocity z letiště se začaly definitivně rozpouštět hned při příjezdu do Sisi Guest House. Naše paní domácí byla tak neskutečně milá a pohostinná, že by nás snad i adoptovala. Promoklí, hladoví, ale s obrovskou úlevou jsme na její doporučení dorazili do restaurace Magnolia. A přesně tam, nad prvními talíři jsme Gruzii všechno bleskově odpustili.
Ikonická gruzínská kuchyně
Jakmile nám číšník přinesl první talíře, veškerý vztek na letištní kontrolu a hnusné počasí se okamžitě vypařil. Pochopili jsme, že gruzínská kuchyně je právem považována za celosvětový fenomén. Tohle byla přesně ta chvíle, kdy se z obyčejné večeře stává hostina. Na stole nám během chvilky přistál obří šašlik ze šťavnatého masa, k tomu hromada pečených brambor a různé druhy místních salátů plných čerstvých bylinek a vlašských ořechů. Samozřejmě nesmělo chybět ani vyhlášené gruzínské víno. Ikonická kuchyně samozřejmě není jen o šašliku. Skrývá v sobě hromadu dalších dobrot. Řeč je o sýrem přetékajícím chačapuri, slavných knedlíčcích chinkali nebo o ojakhuri – tradiční rodinné baště z jedné rozpálené hliněné pánve plné pečeného masa a brambor. Na tyhle bomby také dojde. Stůl se pod tou náloží regulérně prohýbal a my jsme se s chutí pustili do té nejlepší gastro terapie, jakou jsme si mohli přát.
Směr Tbilisi: Poustevník na skále a město vytesané do kamene
Druhý den ráno po snídani už ale nebyl čas ztrácet čas a vyrazili jsme směr Tbilisi. Čekal nás dlouhý přesun do hlavního města, ale jet rovnou po dálnici by byla hrozná nuda a hlavně škoda.
Naší první zastávkou byl Katskhi Pillar v západní Gruzii. Představte si obří, čtyřicet metrů vysokou skálu, která uprostřed lesů trčí k nebi jako vztyčený prst. Na samotném vrcholu skály vrcholu stojí jeden z nejunikátnějších a nejikoničtějších kostelů. Není to klasická turistická atrakce jako velké památky, ale spíš místo pro rozjímání. Jakmile k němu dorazíte, okamžitě vás pohltí až magické ticho. Celé okolí skály působí neuvěřitelně izolovaně a klidně. Člověk tu najednou pod tou masou kamene pocítí obrovskou pokoru. Jediné, co slyšíte, je šumění stromů. Ten klid má určitě svůj důvod. Už od 10. století na vrcholu skály žili mniši. Ti odcházeli na tato nepřístupná místa, aby unikli světským pokušením a byli blíže k Bohu. Na úplném vrcholu skály je kromě kostela a mnišské cely třeba i vinný sklep. Když v minulém století na vrchol skály vylezli vědci, údajně našli i v té šílené výšce kvevri – obří tradiční hliněné nádoby na víno. Gruzínci zkrátka nezapřou svoji vinařskou krev ani čtyřicet metrů nad zemí a přímo pod skálou dodnes najdete historický vinný sklep s osmi kvevri zakopanými v zemi. Člověku stejně hlava nebere, jak takové spirituální útočiště dokázal někdo, na tak nedostupném místě vybudovat.
Po rozjímání u Katskhi Pillar jsme přejeli k naší druhé zastávce – nejstaršímu skalnímu městu v Gruzii, jehož historie sahá až do starověku. Tady nás čekal prudký návrat do turistické reality. Už během čekání ve frontě na pokladnu nám bylo jasné, že tu potkáme o něco víc lidí, než bychom si přáli. Uplisciche leží ve střední Gruzii na břehu řeky Kura (gruzínsky Mtkvari), kousek od města Gori, už zmiňovaného Stalinova rodiště. Je to pevnost a současně jeskynní město v regionu Šida Kartli. Procházet se komplexem jeskynních domů, tržnic, vinných sklepů vytesaných přímo do skály byl opravdu zážitek. Jakmile vystoupáte po hladkých skalách až na vrchol, otevře se před vámi krásný výhled na zelené údolí. Celé město působí jako obří kamenné bludiště z jiného světa. Jen vzhledem ke svéráznému gruzínskému přístupu k bezpečnosti a silnému větru, který to odpoledne byl, jsme museli dávat sakra bacha, abychom nesletěli dolů. Chvilkama to byl s těmi davy za zády docela adrenalin.
Tři noci v srdci Tbilisi
Když jsme se dostatečně vyřádili jako jeskynní lidé, nasedli jsme zpátky do auta. Čekalo nás totiž velké finále dnešního dne: vjet do bláznivého a naprosto chaotického provozu v Tbilisi. Místní řidiči kličkují mezi pruhy s naprostou suverenitou, troubení neznamená „pozor, nebezpečí“, ale „teď jsem tu já, tak uhni“, a tříproudá silnice se lusknutím prstu změní v pětiproudou. No zkrátka řízení v Tbilisi není pro žádné začátečníky.
Jakmile se nám v té tbiliské dopravní džungli podařilo úspěšně zaparkovat, docela se všem ulevilo. V hlavním městě jsme měli v plánu strávit celkem tři noci, protože nám přišlo jako skvělý výchozí bod pro naše další plány. Chtěli jsme mít dostatek času na samotné Tbilisi, ale i stihnout vidět zajímavá místa v okolí. Ty tři noci nám přišly jako ideální volba.
Náš hotel se nacházel v typicky tbiliském, extrémně kopcovitém terénu, takže už jen samotné parkování a každodenní šplhání k hotelu bylo po celém dni slušným sportovním výkonem pro naše nohy i pro spojku našeho auta. Samozřejmě nás vůbec nenapadlo předem zjišťovat, kde nebo v jakém terénu ten hotel vlastně stojí. Hlavně že fotky na internetu byly hezké, ne?
Hned první večer nás (budu mluvit za všechny) Tbilisi naprosto vtáhlo svojí atmosférou. Jdete krásnou starou uličkou s těmi typicky dřevěnými balkony a najednou na Vás vybafne super moderní budova – to jsou ty neuvěřitelné protiklady. V noci je tady navíc všechno krásně osvícené, z restaurací to úžasně vonělo a my jsme hned věděli, že se nám tady bude líbit.
V Tbilisi jsme prozkoumali ty nejznámější klasiky. Nejdřív jsme zašli na skleněný Most Míru, který vede přes řeku Kura. Tenhle „kontroverzní“ most se otevřel v roce 2010 a nechal ho postavit tehdejší prezident Saakašvili. Měl to být symbol nové, moderní Gruzie, která směřuje na Západ a do Evropy. Architektura mostu místní lidi hluboce rozdělila. Most je zkrátka obří, svítící monstrum ze skla a oceli, které architekti plácli přímo doprostřed historického starého města. Spousta památkářů a starousedlíků zuřila, že to úplně ničí starobylý ráz Tbilisi. Kvůli jeho specifickému vlnitému tvaru mu lidi okamžitě vymysleli přezdívku „Always“ podle dámských vložek. Prezidentovi odpůrci v něm zase viděli jen drahý rozmar a politickou reklamu. Každopádně v noci, když se most celý rozsvítí, je to parádní podívaná a dneska už si bez něj Tbilisi málokdo dokáže představit.
Pokud chcete vidět Tbilisi z výšky, nejlepší je vyjet nahoru lanovkou. My jsme měli v plánu navštívit slavnou pevnost Narikala, která je jedním ze symbolů města. Jenže jsme měli smůlu. Pevnost byla uzavřená kvůli rekonstrukci. Když už jsme ale byli nahoře, zašli jsme se podívat k obří soše Matky Gruzie. Ta stojí hned vedle a shlíží na město. V jedné ruce drží misku s vínem pro přátele a v druhé meč pro nepřátele. Je, sice pravda, že ze samotného vrcholu skály vidíte sochu hlavně z boku a zezadu, ale ten výhled na celé Tbilisi od jejích nohou je prostě neskutečný a ta jízda lanovkou také stála za to. Samotné staré město nás bavilo, prostě jsme jen tak chodili uličkami. Na nich je hned vidět, jak divokou historii Tbilisi má. Město bylo několikrát zničeno a pokaždé postaveno znovu. Proto tu staré kostely stojí hned vedle sirných lázní nebo vtipné šikmé hodinové věže, která vypadá jako z pohádky.
Největší zážitek nás ale čekal kousek dál za centrem na kopci nad Tbiliským mořem. Jeli jsme se podívat na obří památník The Chronicles of Georgia, kterému se přezdívá tbiliské Stonehenge. Jsou to obrovské černé sloupy, které mají na výšku kolem třiceti metrů. Když stojíte uprostřed nich, připadáte si hrozně malí. Jsou na nich vytesané příběhy z Bible a postavy gruzínských panovníků. Byl to obrovský zážitek už jen proto, že když jsme tam dorazili, začal opět foukat silný vítr a obloha se trochu zatáhla. V tomhle šeru a vichru působilo celé místo až magicky a chvilkama z toho šel regulérní strach. Ty monumentální temné věže měly neuvěřitelně strašidelnou atmosféru. Je to strašně fotogenické místo, které přitom spoustu turistů vůbec nezná, což je škoda.
Z tohoto větrného a tajemného kopce jsme sjeli zpátky dolů do reality a cestou udělali gastro odbočku na vyhlášený tradiční trh Samgori Bazaar. To byl okamžitě útok na všechny lidské smysly a dokonalý protiklad k tomu tichému památníku. Žádné načančané pozlátko pro turisty, ale přesně ta syrová Gruzie. Hluk, pokřikování trhovců a nekonečné stoly prohýbající se pod hromadami čerstvého ovoce, zeleniny, voňavého koření a obřích bochníků slaného sýra sulguni. Fascinoval nás ale hlavně ten neuvěřitelný sortimentální bizár – hned vedle stolu s tou nejvoňavější zeleninou a domácími sýry si totiž člověk mohl koupit třeba i náhradní prkýnko na záchod nebo novou sprchovou hadici. Hned u vchodu nás navíc ulovily místní babičky a než jsme se stačili rozkoukat, už jsme ochutnávali snad pět druhů domácí čurčchely (to jsou ty ořechy navlečené na provázku a zalité v hroznovém želé). Samozřejmě, že jsme s prázdnou neodjížděli. S autem vonícím po vlašských ořeších, šťavnatých broskvích a hruškách (jo a taky makrely, kterou ukořistila Halyna) jsme se vrátili zpátky do centra.
Duchovní srdce Gruzie
Jeden z našich tbiliských dnů jsme se rozhodli věnovat výletu za brány města. Naším cílem byla Mccheta a klášter Džvari tyčící se na skále přímo nad ní.
Mccheta leží jen dvacet kilometrů severně od Tbilisi, takže autem jste tam za nějakých dvacet až třicet minut, pokud tedy nechytíte tbiliskou zácpu. Je to bývalé hlavní město a jedno z vůbec nejstarších míst v Gruzii. Historické památky Mcchety v čele s ohromující katedrálou Sveticchoveli z jedenáctého století jsou na seznamu světového dědictví UNESCO. Tohle městečko mě osobně okamžitě dostalo svou neuvěřitelně milou atmosférou. Je to malebné a útulné místo plné čistých, dlážděných uliček a nízkých kamenných domků s dřevěnými balkony. Ten posvátný klid z celého místa úplně vyzařuje.
Z Mcchety jsme pak serpentinami vyjeli nahoru ke klášteru Džvari. Samotný název v překladu znamená „Křížový klášter“, protože podle pověsti tu svatá Nina – žena, která přinesla do země křesťanství, vztyčila první dřevěný kříž na důkaz nové víry. Co nás tu ale dostalo nejvíc, byl ten legendární výhled dolů na místa, kde jsme před chvílí byli. Koukáte ze skály a přímo pod vámi se do sebe vlévají dvě velké řeky – světlá, průzračná Aragvi z hor a tmavší, bahnitá Mtkvari (Kura). Starý, osamocený, kamenný klášter ošlehaný větrem je přesně ta syrová atmosféra a krása.
Město lásky a tekuté zlato pod Kavkazem
Následující den ráno jsme vyměnili historii za další obrovskou gruzínskou vášeň – VÍNO. Po třech dnech v tbiliském shonu nastal čas posunout se dál. Vyrazili jsme na východ Gruzie do regionu Kachetie, což je hlavní srdce gruzínského vinařství. V plánu jsme měli zůstat na dvě noci přímo v romantickém Signagi, ale ještě předtím, než jsme se jeli ubytovat, nás čekala jedna zastávka. Navštívili jsme klášter Bodbe, který leží kousek před městem. A panebože, to byla taková nádhera! Vyšlo nám naprosto luxusní počasí, obloha byla bez mráčku a všude kolem neskutečně krásná příroda. Klášter je v podstatě schovaný uprostřed záplavy zeleně a upravených zahrad, o které se starají místní jeptišky. Výhledy z hradeb dolů do celého Alazanského údolí byly nekonečné. Právě tady v Bodbe je pochovaná svatá Nina, která do Gruzie přinesla křesťanství.
Z tohoto zeleného ráje jsme pak popojeli už jen kousek dál, abychom se ubytovali. Ubytování v Guest House David bylo naprosto skvělé a okamžitě nám ukázalo to kouzlo gruzínského venkova. Našim hostitelem byl svérázný pán, který na dvoře choval snad padesát slepic. Takže zatímco nám pod okny vesele kdákal hotový drůbeží orchestr, my jsme se z terasy kochali naprosto úchvatným kýčovitým výhledem na zasněžené vrcholky Kavkazu v dálce. No prostě dokonalá idylka, kterou žádný hotelový řetězec nedokáže nahradit.
Oběd v restauraci Terrace Kisi, která se může chlubit jedním z nejhezčích výhledů do údolí, se skládal z klasické gruzínské sestavy – chačapuri, šašlik, chinkali a v kombinaci s tou krásnou podívanou to byla prostě jedna báseň. S plnými břichy jsme ale v městečku nezůstali a s naším domácím jsme vyrazili ještě dál do vnitrozemí, konkrétně do městečka Kvareli. Měli jsme v plánu navštívit hned dvě úplně odlišná vinařství, abychom gruzínské víno poznali ze všech stran.
Jako první to byla slavná Kindzmarauli Corporation. Tento obří podnik sídlí v historickém areálu přímo uprostřed staré městské pevnosti, kde se víno pro krále a šlechtu lisovalo už v 16. století. Vidět tu obří produkci bylo super. Ochutnali jsme tu jejich vyhlášené, přirozeně polosladké červené víno Kindzmarauli, které se pije skoro samo.
Z historie jsme pak přejeli k naprostému unikátu – do Kvareli Wine Cave od vinařství Khareba. Představte si téměř osm kilometrů dlouhý labyrint vojenských tunelů vysekaný přímo do masivní skály Kavkazu. Původně to měl být kryt, ale dneska tu v dokonalém přírodním chládku zrají tisíce lahví. Tady jsme dostali dokonalý výklad o tradiční metodě kvevri, kdy víno kvasí v hliněných amforách zakopaných pod zemí. Domů k padesáti slepicím jsme se vraceli příjemně ovínění a s několika lahvemi v kufru auta.
Probuzení do gruzínského rána nemělo chybu. Nikam jsme nespěchali. Náš hostitel pro nás okolo desáté hodiny připravil snídani. Ty pozdní snídaně jsou v Gruzii opravdu typické a překvapí to skoro každého cestovatele. Gruzínci jsou zkrátka noční tvorové. Život tady začíná mnohem později než u nás. Ranní spěch v Gruzii v podstatě neexistuje. Když už jsme se té snídaně konečně dočkali, hned nám bylo jasné, že to čekání stálo za to. Snídaně byla doslova jako pro pořádné dřevorubce. Sníst se to skoro nedalo, ale nacpaní jsme udělali jediné správné rozhodnutí, a to vyrazit na průzkum Signagi.
Tohle městečko, kterému se přezdívá „město lásky“, to je jednoduše taková geniální vesnická romance. Díky červeným střechám a starým dlážděným uličkám to tu má italský, toskánský šmrnc. Naším hlavním cílem bylo projít si jeho slavné kamenné hradby z 18. století, které obepínají celé staré centrum. Hradby mají 28 strážních věží a po zrekonstruovaných částech se dá normálně procházet. Ach, ty výhledy. Koukáte přes kamenné zuby dolů na nekonečné vinice v údolí Alazani a v dálce nad nimi se tyčí ostré, zasněžené vrcholky Kavkazu.
Později odpoledne po důkladném prozkoumání města nás kroky (rozuměj hlad) zavedly do vyhlášené restaurace Qiziki v historické části města. Během cesty se sice začalo zatahovat, ale nijak jsme to neřešili. Jenže přesně ve chvíli, kdy jsme usedali na venkovní zahrádce, se spustil šílený slejvák. Během vteřiny jsme byli nahnáni dolů do vinného sklepa. Za pár minut byl sklep úplně narvaný, protože se sem přišla z ulice schovat spousta dalších promoklých lidí. V tu ránu to ale nabralo neuvěřitelně autentickou atmosféru plnou skvělého poctivého jídla, gruzínské hudby a pohostinnosti.
Kachetie nás zkrátka totálně dostala. Tahle vinařská oblast totiž není jen o litrech skvělého vína, ale hlavně o tom, jak vás tu místní lidé bezprostředně přijmou mezi sebe. Od padesáti slepic na našem dvorku přes majestátní výhledy z hradeb až po tenhle neplánovaný deštivý večírek v podzemí. Všechno to do sebe zapadalo jako dokonale namíchaný kachetský koktejl. Odjížděli jsme se zjištěním, že Gruzínci sice možná snídají pro nás nezvykle pozdě, ale o to delší a srdečnější jsou jejich večery. S cinkajícím kufrem plným lahví a hlavou plnou zážitků jsme tak tuhle zelenou oázu následující ráno, vlastně kvůli pozdní snídani dopoledne, definitivně opustili. Tentokrát směr – MOŘE.
Hurá k moři aneb Napříč celou Gruzií do Batumi
Když se řekne, že jedete v Gruzii k moři, znamená to jediné – čeká vás řidičský maraton napříč celou zemí. Ze Signagi je to bezmála 500 km, což na mapě vypadá zvládnutelně, ale v gruzínské realitě to znamenalo strávit v autě skoro celý den. Museli jsme se obrnit pořádnou trpělivostí, protože dálnice se střídala s rozestavěnými úseky a na silnicích jsme kromě aut museli neustále kličkovat mezi místními kravami, které mají ve zvyku uprostřed hlavního tahu prostě jen tak meditovat, koňmi nebo třeba domácími prasaty.
Náš cíl byl ale jasný – Batumi. Gruzínské Las Vegas, malá Dubaj i takto se mu přezdívá. Každopádně jakmile jsme po celém dni konečně dorazili do cíle, praštil nás do očí úplně jiný svět, než jaký jsme doteď v Gruzii viděli. Žádný venkovský klid, ale svítící mrakodrapy, dlouhá plážová promenáda, palmy a moderní ruch.
Ve městě jsme strávili celkem tři noci. Naše ubytování bylo kousek od pláže a hlavních turistických atrakcí, nemuseli jsme řešit složité přejíždění a všude jsme pohodlně došli pěšky. Ten náš hotýlek, který se jmenoval Dzveli, navíc vlastnila neskutečně milá rodina, která měla recepci přímo u sebe v obýváku. Placení za pobyt jsme tak spojili se společným sledováním gruzínské telenovely, což byl sám o sobě zážitek. Narozdíl od míst, které jsme do teď navštívili, Batumi bylo jedna velká rovina. Přijeli jsme první den pozdě večer a poslední den odjížděli hned ráno po snídani, což nám dávalo přesně dva celé dny na prozkoumání města. Gruzínské počasí se rozhodlo trochu si s námi pohrát, protože z těch dvou dnů nám jeden komplet propršel. No ale prošli jsme toho stejně docela dost.
Naší první zastávkou na promenádě byla slavná pohyblivá socha Aliho a Nino. Tyto obří osmitunové kovové postavy, kolem kterých stojí i místní ruské kolo, v sobě nesou dojemný význam. Socha byla inspirována slavným románem o tragické lásce mezi azerbajdžánským muslimským chlapcem Alim a gruzínskou křesťanskou princeznou Nino. Jejich vztah musel čelit válce i náboženským rozdílům, a nakonec skončil odloučením. Celý ten příběh ožívá přímo před vámi. Postavy se každých deset minut začnou pomalu pohybovat a v jednom okamžiku to vypadá jako objetí a polibek, ale hned potom projdou skrz sebe a opět se definitivně rozdělí. Jako jo, je to silný symbol nekonečné lásky a loučení.
Jako bonus jsme si kousek od nich střihli vyhlídkovou plavbu na pirátské lodi. Vypadat u toho jako parta mořských vlků mělo sice něco do sebe, ale ten výhled na město z lodi stál za to.
Batumi je ale kromě moře také neskutečný architektonický guláš. Hned vedle sebe tu totiž uvidíte nablýskané moderní mrakodrapy, luxusní kasina a prosklené budovy, a hned za nimi na vás vybafnou staré oprýskané sovětské bytovky. Zajímavý pohled je hlavně na to, jak z oken vedou desítky metrů dlouhé šňůry na prádlo natažené z jedné bytovky do druhé, na kterých ve větru vlaje vyprané prádlo. Při hledání fotek z Batumi si ale musíte dát pozor. Na spoustě fotek na internetu je totiž pouhá vizualizace toho, jak má město vypadat zřejmě až v daleké budoucnosti. Developeři se tu předhánějí v bláznivých projektech, takže realita na místě je taková, že místo hotového proskleného paláce stojíte před rozestavěným staveništěm. Najdete tu krásná romantická místa, ale také čistou, drsnou realitu.
Ten největší kulturní mix ale člověk zažije, když dostane hlad. Ani v Batumi nepřijdete o klasické gruzínské speciality, je totiž domovem adžárského chačapuri – to je ta slavná kalorická bomba ve tvaru lodičky, naplněná sýrem, na které na konec přistane syrové vejce a pořádný kus másla. Jelikož je to z Batumi do Turecka v podstatě jen přes kopec, místní kuchyně tu plynule přechází v Orient. V tomhle městě najdete doslova na každém rohu stánek, kde dostanete jak tradiční kebab, tak i tu gruzínskou verzi – Lula kebab. To je skvěle okořeněné mleté maso, které vám nasekají s cibulkou a zabalí do tradiční, neuvěřitelně tenké placky lavaš, která je doma v celé oblasti Kavkazu. Nejpopulárnější je v Arménii a Gruzii. Sedět v restauraci nebo jen tak na ulici, kde se míchá vůně adžárského sýra s vůní grilovaného masa na dřevěném uhlí, je prostě pecka.
Tak zase někdy, Gruzie!
Poslední den ráno jsme se v Batumi nasnídali, naposledy zamávali moři a vyrazili na závěrečnou cestu zpět směr Kutaisi. A aby té tematické deštivé tečky nebylo málo, při odjezdu a vlastně celou cestu pořádně pršelo. Když jsme dorazili do cíle, historie se opakovala. Z Kutaisi jsme opět neviděli vůbec nic – buď lilo, nebo jsme zrovna pospíchali zařídit vše potřebné před odletem. Nejdřív ze všeho jsme totiž museli najít myčku a nechat naše auto komplet umýt, aby bylo před vrácením jako ze škatulky. Po všech těch venkovských cestách, blátě a kličkování mezi kravami, to byla celkem výzva, ale auto nakonec zářilo čistotou. Potom jsme se jeli konečně ubytovat do našeho posledního a provizorního hotelu. Vzhledem k tomu, že jsme hotel vybírali opravdu jen na pár hodin, než budeme muset ve dvě ráno vyrazit na letiště, nějak zvlášť jsme na kvalitu hotelu nekoukali.
Že byl hotel v ne příliš hezké čtvrti, nebo že byl pokoj tak brutálně malý, takže když se jeden chtěl v pokoji otočit, ten druhý musel odejít na chodbu? Komu by to vadilo?! Řekli jsme si, že za těch pár stovek, co to ubytování stálo, nemá smysl nic řešit – v Gruzii je mimochodem pro Čecha neuvěřitelně levno. Radši jsme tedy rovnou vyrazili na naši poslední večeři utratit ten zbytek gruzínských lari, co nám zbyl. Jedno místo jsme totiž v tom deštivém městě prostě vynechat nemohli. Na naši poslední gruzínskou večeři jsme totiž zašli zase do restaurace Magnolia. Kruh se nám tak definitivně uzavřel. Tam kde jsme celou tuhle bláznivou jízdu po příletu začínali, jsme ji u stolu plného jídla také definitivně ukončili.
Na letišti jsme pak úspěšně odevzdali naše věrné, čisťounké autíčko, které s námi bez jediného škrábance zvládlo tbiliskou dopravní džungli i kachetské horské silnice. S hlavou plnou zážitků jsme nastoupili do letadla směr domov. Gruzie byla divoká, bláznivá, neuvěřitelně vřelá a plná těch nejsilnějších kontrastů, které nás ale od prvního dne stoprocentně bavily.
