Rujána, aneb s větrem o závod.

Nebo také, jak jsme jeli pouštět draka. 🙂

Přiznám se, že článek mám rozepsaný už dobrý čtvrt rok, ale něco mi k jeho dokončení stále chybělo. Celkově bylo v tom uplynulém období zas o něco méně času na psaní a toulání se v cestovatelských myšlenkách. Jednak mám hlavu plnou jiných prožitků 🙂 a druhak ty dlouhé zimní večery jen o umělém světle koukání do noťasu nepřejou. Co si budem. Stačilo ale na týden vyskočit ze zaběhnutých kolejí stereotypu. Trochu vyvětrat hlavu na čerstvém vzduchu a už paní múza vystrkuje růžky. Trošku, jako medvěd brtník probuzený po dlouhém zimním spánku. Jemně nevrlá, oči ještě zalepené, ale o to víc hladová. Hladová po psaní.  

O tom, že vyrazím se svou skoro Zbůchovskou rodinkou za poznáním jejich milované Rujány, jsme mluvili poměrně dlouho. Nějak to nevycházelo. Protože život a změny. Loni jsme s Terezkou téma jen tak zlehka nakously během jedné jarní soboty. V neděli už jsme měli domluvený termín a já v pondělí s očima navrch hlavy dávala k podpisu dovolenku na červenec. Hezky pěkně využít dvou státních svátků a prodloužit si víkend. Červen na Mallorce, červenec na Rujáně. Začátek léta jede bomby. 🙂

Zajímavé byly prvotní reakce okolí. Část se divila, páč měli Rujánu stále zažitou jako POST NDR výletnické místo. Druhá část byla překvapivě informovaná, jak o kitování – vodním sportu, za kterým tam nám podobní nadšenci každoročně vyráží, tak o místní překrásné přírodě. Troufnu si psát „Nám“, bo jsem tam rozhodně nebyla naposledy. 🙂

Plán byl jasný. Společně autem, po sto letech do kempu, navrch i s Abbynkou. A jako třešnička na dortu spát se zvířátkem na střeše auta ve speciálním autostanu. 🙂

Největším oříškem pro mě osobně bylo sbalení se. Byť aktuální české počasí hlásilo tropy, Wiek proměnlivých 15-24 stupňů. Pocitovou teplotu vítr ještě dost pozmění. Průřez sportovním oblečením na celý rok. Plavky počínaje, zimní nepromokavou bundou konče. Navrch Paddleboard a Abbynu. Ta se s přibývajícími taškami začala obávat budoucího odvozu na hlídání, až mi nezbylo nic jiného, než demonstrativně k batohu nachystat i její cestovní tašku. Vlezla do ní během vteřiny a nejspíš to pojala jako přípravu na cestu. Opouštěla ji jen na venčení. 😀 Nutno podotknout, že balení probíhalo lehce na poslední chvíli a hlava u něj byla jen fyzicky. To jsem si ještě ale nepřipouštěla. Odjížděli jsme v úterý odpoledne. Úterý, kterému předcházel sobotní Rabštějn (viz. Předešlý článek). Tak už víme. V neděli večerní pivko, v pondělí skoro noční kafe. Kamarád, ne asi? Prej… ♥

Na cestu jsem dostala plecháček… se bude v kempu hodit. Až teď mi dochází, že jsem se už zpětně nezeptala, zda-li se v autě nacházel čistě náhodně. Nebo, jak to s ním vlastně bylo. Počkám si. Tuším, že odpověď přijde sama po přečtení. 😀 Pravdou je, že dnem odjezdu započlo nekončící vypisování a Terka s Romanem se jen culili. Nic neřekli, na nic se neptali. Věděli moc dobře, ale nechali mi prostor si uvědomit, jak se věci mají a kde zůstala část rozumu a srdce. No, rozum jsem ještě celej nenašla, ale to vem čert, nebo Smrt. 🙂

Cesta na ostrov Rujána i s několikahodinovou přestávkou na spánek krásných 14 hodin. Káva na benzínce a přejezd do naší cílové destinace ve Wieku. Přivítalo nás zataženo, déšť a silný vítr. Otužilci naskákali do neoprenů, jako kdyby nic a jali se v té slotě užívat vodních radovánek. Obdiv obrovskej. Je mi chladno. Pak už zima. Přispívá k tomu samozřejmě i nevyspání, ale upřímně doufám, že přestane aspoň pršet. Počasí mě nejspíš vyslyšelo a odpoledne už stavíme stan se sluncem v zádech. Jedno prvenství střídá druhé.  První společná procházka po pobřeží. První fotka naší „holčičí“ trojky. Už na ní je vidět, jak jsme šťastné. Západ slunce takovej, že mi padne brada. V kombinaci s draky na obloze scenérie neskutečná.

První sprcha v kempu a tady nutno podotknout, že úroveň německého kempu je někde jinde. Záchody i sprchy klasicky na předplacený čip. Čistota a vybavenost fajnová. První noc na střeše. Slyším každičký poryv větru, zachumlám se a natahuji si čepici. Ano, čepici! Spím, jako mimino, Abbyna taky. Ráno mě probudí naopak horko a sluníčko.

Započal den nádherňajs. Day 1.

Snídani si vaříme společně. Pořádnou ovesnou kaši, s nutelkou a ovocem. Kalorická bomba v misce. Kafe ještě pořádnější. Fouká krásně. Sportující smečka vyráží zdolávat vlny. My na dlouhou procházku. Na oběd celá parta do rybí restaurace. Místní specialita – rybí polévka chuťově podobná Boršči. Fantastická. Otepluje se. Všechno fotím a taky pořád píšu. Jako by tam byl s námi. Stále ale dělám, že nic. 🙂 Převlékám se do plavek a prvně (opět a pořád) v životě do neoprenu. Moře je ledové, hotové žiletky a já během minuty nevím, že mám nohy. Ponořím se, cítím na těle vodu, ale chlad ne. Zajímavý pocit. Taky je míň slané, vážně, že jo. Fotím ty mý dva mořský koníky a zas nechápu, jak to dělají. Vítr je moc silný, abych zkusila držení draka sama, tak mě Roman sveze na zádech. Wow, wow, wooow! I kdybych sem jela „jen“ kvůli tomuhle zážitku, stálo to za to. Po sundání neoprenu se do mě dává zima, termoregulace je pomatená. Dvoje ponožky a zimní vesta to jistí. Sedíme do pozdního večera. Stmívá se tu mnohem déle, než u nás a celkově je ta tma nějaká světlejší. Holt sever. Panák na zahřátí a namožený břicho od smíchu. V noci už nepotřebuju čepici a probudí mě vyložené horko.

Day 2.

U snídaně vymýšlíme, kam na výlet. Vítr vypl, jak kiteři říkají a v mžiku je léto. Léto u moře. Celá parta vyrážíme do národního parku Jasmund. Je na seznamu UNESCO a to absolutním právem. Od parkoviště popojedeme busem. Abbyna středem pozornosti, cestovatelka veliká. Zavěšený most dělí muzeum od přírodní rezervace. Výhled do bílých skal. Připomínají mi Doverské útesy. Pokračujeme asi 6 km procházkou pralesem, mokřady a jezírky.  Příjezdovou zimní bundu vystřídalo tílko a kraťasy. K obědu další z místních specialit, tentokrát slaneček v housce. Místní  burger. Popis zní lehce zvláštně, ale chuť výborná. Ty čerstvě rybky jsou prostě top.

Nemožné se stává skutečností a my končíme den na pláži. Konkrétně v Breege. Jemný písek kam oko dohlédne a moře odrážející nebe, krásně modro-tyrkysové. Během vteřiny jsme se pocitově přesunuli do Řecka. Na Wieku je totiž spíš do zelenkava. Terka mi v minulosti jeho barvu popisovala a přirovnávala ho k jezeru. A pravdu měla. Ostatně, jako vždycky. 🙂 Tady to má ale totální summer vibe. Už vím, čím byla Abča v minulém životě. Jasnej pískomil.

Den ještě nekončí a dovolenková nálada už tuplem ne. Přesouváme se na další západ slunce. Pro někoho kýč, ale já to miluju. Dochází mi, že se mi po NĚKOM stýská. Že to s tím kamarádstvím asi nebude tak horký. V něčem jsem střelec, nedokážu a nechci čekat. Z nevinného škádlení přichází přiznání. Úleva a následný štěstí. Ti moji dva se na sebe jen podívají. Už nevím, který z nich to „no konečně“ řekl dřív. No jo. Palice kozoroží. Zapínáme reprák a pouštíme český songy. Marmeládu jsem neslyšela od puberty. Lucka Vondráčků v dvojhlasu s Pepou a všichni brečíme smíchy. Němci nechápou. 🙂 my umíme žít. Po véče vyprávíme a dojde i na půlnoční palačinky na grilu. Tedy Romanovo specialitu. Boule za ušima a břicho k prasknutí. Zuby čistíme u auta. Před odjezdem mi kemp přišel, jako vykročení z komfortní zóny level milion. Vůbec ne. Není potřeba se líčit, česat. Jednoduše salty hair, don´t care. 🙂

Day 3.

Stále nefouká a my využíváme počasí a jedeme na místní Majáky. Zvíře prvně ve vlaku a já posílám první oficiální fotku mávajících přátel do Čech. Jak je ten život pestrej a nepředvídatelnej. To mě baví. Dokonce moc. V rybářské vesničce Putgarten (úplně jsem si vzpomněla na děti z Bullerbynu a domky Mellangarden, Sorgarden a Norgarden), zapaluju svíčku v místním kostele. Atmosféra pohádková. Dál pěšky po oblázkové pláži až ke schodům do nebe. Zespodu do nebe. Po jejich zdolání spíš do pekla. Tepovka hore a stehenní svaly v jednom ohni. Slušný kardio takhle v pravé poledne. Výhled shora za tu námahu ale stál. Kap Arkona, jak se výběžek – mys ostrova Rujána nazývá, střeží majáky rovnou dva. Menší 20 metrový, je druhým nejstarším majákem na Baltu a vyšší 35 metrový je stále v provozu. Navíc nabízí turistům krásnou vyhlídku.

Večer jsem si splnila další ze svých snů a vyrazila sama s paddlem na moře. Jen já a Abbynka. Té jsem už v Čechách zakoupila speciální psí záchranou vestičku, která nejen nadnáší, ale má i madélko pro případ nutnosti tahat pejska z vody. Navíc jí hrozně sluší. Roztomilost na entou. K ničemu takovému ale nedošlo. Moře klidné a úplně prázdné. Abbynka také klidná, opalovala se na špičce a občas zvědavě pozorovala rybky pod námi. Strašně zlatej pejsek. Západ slunce jen náš. Po tom boji o její život doslova za odměnu. Chvíle, která se mi vryla tak hluboko, jak jen mohla.

Rozloučení se zbytkem české části kempu. Popovídat, přiťuknout si a trošku smutně ulehnout k posledním větrným snům.

Day 4.

Poslední společná snídaně, vše pobalit, ještě nakoupit německé dobroty, páč těch není nikdy dost. Také něco dobrého na památku, z lásky, jak jinak. Poslední rybí houska k obědu v Dranske a papa ostrove. Proč vždycky to krásné, tak rychle uteče?

Na závěr ještě jednou díky těm mým dvěma. Páč to bylo tak moc prima, že jsou slova málo.

PS: stále mám, ale rest v ježdění. Nutno pokořit. 🙂

PS2: Ale bylo se na co těšit, aneb mise za po-půlnoční kávou completed. ♥

Dita Korelusová
Jsem holka žijící sportem a cestováním. Před rokem se můj dosavadní sen stal skutečností a já tak můžu, o všem co zbožňuji navrch i psát. ♥

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *