Krásný den všem .. přemýšlím jak teď začít, protože co si budem… jen tak ocitnout v Malajsii je trochu zvláštní 😀 jenže se mi nechce vyprávět celý úvod znovu, vím že se v něm zapovídám a o malajské části příběhu se poté dozvíte pramálo 😀 Víte co? Pamatujete si ještě na můj první článek o Thajsku? Tak zhruba v jeho třetí čtvrtině je zmínka, že jsem se z Chiang Mai přesunula do Kuala Lumpuru a že o tom si povíme příště. No a teď nastal čas PŘÍŠTĚ. Tohle je ten příběh o Malajsii, který bude pomyslným puzzlíkem do Thajské skládačky. Mezi Chiang Mai a Krabi teď tedy vmáčkněme jednu přetopenou prádelnu, plnou vůní indického jídla, ceremoniálních vonných tyčinek, pižmo místního mixu hinduisticko-muslimského obyvatelstva.. a nechme se unášet do míst, kde se budete bát i se kochat místním koloritem zároveň.
No vidíte, jak rychle ten úvod najednou vznikl…
Výlet do Malajského Kuala Lumpuru mně tehdy napadl úplně random. Byla jsem mladá, plná odhodlání a touhy splnit si všechny bláznivé sny. Od té doby jsem se mimochodem vůbec nezměnila 😀 A tak, když jsem objednávala letenky na sólo trip v Thajsku, naskytla se mi jedna levná jednosměrná přímo do hlavního města Malajsie. Nevím už, jestli jsem to zmiňovala v článku o Thajsku, ale když jsem přiletěla do Bangkoku, první den mi na velkém víkendovém trhu ukradli foťák. Den na to vlivem velkého vlhka přestal fungovat mobil. Simku jsem tedy přehodila do mobilu náhradního. A s tím jsem se vdala vstříc další nové kultuře.
Hodinky a pas!
Chiang Mai International Airport je na místní poměry docela moderní i když malé letiště. Dá se tu rychle a dobře zorientovat. Seděla jsem tehdy sama u gate a snažila se představit si, jak to bude v cílové destinaci vypadat. Za nedlouho jsem nastoupila do letadla. Letěli jsme s air malaysia a řeknu vám upřímně… zopakovat už bych si to nechtěla. Ten kdo letadlo řidil byl buď velkej střelec a nebo pod vlivem mixu omamných látek 😀 letěli jsme totiž celou dobu jako ve velké spirále, která je vzhůru nohama a celá se třese. Moje okénko bylo hladině moře v jednu chvíli tak blízko, že jsem spatřila na skle pár kapek vody. Při tak šíleném letu jsem ani znovu nekontrolovala svoje věci. A když jsme (střemhlav) přistáli, … zjistila jsem po východu z letiště, že nemám mobil. Najednou jsem úplně přesně věděla, kde jsem ho nechala. Ležel teď sám na vedlejším sedadle letiště Chiang Mai. Takže jsem sama, v Kuala Lumpuru… a mám hodinky a pas? Skvělé, děj se vůle boží, abych se ve zdraví vrátila domů. Na paniku nebyl čas, určitě se to dá nějak vyřešit. Rozhodla jsem se tedy vyrazit rovnou do domluveného hotelu a zkusit tam odtud zavolat na letiště a telefon zajistit k vyzvednutí. Když jsem se dovolala, jednak moc lidí nerozumělo anglicky, i když se u telefonu střídali jak na běžícím páse.. a jednak mi každý z nich řekl, že žádný telefon nenašli. Martino, budeš se s tím muset smířit. Jeden nefunguje, druhej nemáš. Prostě Tvá dovolená pokračuje bez mobilu. To sis přece přála, udělat si tento trip jen sama se sebou. Jenže… jak dám vědět domů? A co mapy? A fotky!
No, jak už jste asi pochopili z názvu, tenhle článek je bez fotek. Ale dám vám k jednotlivým místům odkazy, abyste se mohli alespoň prokliknout.
Brickfields
První výlet tedy vedl na ubytování do hotelu v indické části města. Ta se nazývá Brickfields, tzv. Malá Indie. Bydlela jsem v poměrně moderním Citi Hotel KL Sentral. Veškerá vybavenost i čistota byla dostačující. Jen všude všude voněli tyčinky. A na mém patře bydlelo několik indických rodin, které kdo ví co slavili celé noci. Hotelový servis asi věděl, proč dát špunty do uší jako součást základní výbavy. Po tom, co jsem se smířila s tím, že nebudu mít fotky, nikam se nedovolám ani nedopíšu, a musím si dávat bacha na těch pár věcí v batohu, co mi ještě zbyli, bylo na čase zajít někam na jídlo.
Na Brickfields navazuje městská část Bukit Bintag, která je poměrně živá. Právě tady jsem zabrousila do místního ráje street food, na Jalan Alor. Dlouhá řada místních „restaurací“ a stánků s místními dobrotami mi rozhodně zvedla náladu. Vlastně jsem se rozhodla, že poztrácené věci opravdu nebudu řešit a užiju si to naplno!
Jídelní okénko
Když budete v Malajsii, určitě ochutnejte:
Murtabak – jedná se o pikantní, dejme tomu palačinku, nebo těsto, plněné mletým masem někdy vejci, zeleninou a sýrem. Vše je obaleno do filo těsta, a osmaženo do křupava.
Laksa – kokosový vývar s nudlemi, krevetami nebo masem či tofu a kořením. Chutná podobně jako kokosová polévka z našich thajských restaurací. Je to dobrota.
Roti Canai – zatočený indický chleba, tak bych to asi popsala 😀 ale je dokonalý. Místní ho často snídají. Jedná se o těsto, které je zatočené do velké placky. Uvnitř měkoučké a nadýchané, zvenku křupavé.
Nasi Lemak – Moje nejoblíbenější tamní jídlo. Jedná se vlastně o rýži vařenou v kokosovém mléce s citronovou trávou a bylinkami, podávanou s pěknou dávkou pálivé omáčky Sambal Oelek.
Je toho na výběr ale mnohem více, jen se nebojte zkoušet. I tady stejně jako v Thajsku platí, čím hůře stánek vypadá, tím chutnější je jídlo. Ale to už radši posuďte sami.
Po jídle jsem se rozhodla vzít to do vlastních rukou a dát vědět domů, že se dalších skoro 14 dní neozvu. Poptala jsem se na trhu, jestli není v blízkosti internetová kavárna. Jo, taky mi to dnes přijde jako retro, ale tam se žilo trochu jinak. A to už je to 8 let zpátky.
Internetová kavárna
Přímo ve čtvrti Bukit Bintag se jedna nacházela. Výborně! „Kavárna“ byla v domě se strmým schodištěm. Vešla jsem dovnitř a zadýchanou angličtinou povídala… „Hello, i have problem.. my phone is.. i need write home… eeee..“ A pak jsem se rozhlédla a všimla si, že takhle kavárna je spíš muslimským pánským klubem. Všude mlha z vodních dýmek a muži v turbanech, s upřenými pohledy na mně. Měla jsem na sobě totiž kraťasy, tílko a žabky. A k tomu rozpuštěné vlasy. Chápejte, bylo tak 38 stupňů a snad 97% vlhkosti vzduchu. Ale co si budeme povídat… pro místní kulturu je to jaksi nepřijatelné. Sedla jsem si tedy rychle k počítači, napsala tátovi, ségře a dvěma nejlepším kamarádkám že žiju a do konce své dovolené už se neozvu. Rodině jsem ještě připsala kdy se vracím a že pokud se ten den nevrátím, měla jsem je ráda. Můj humor pro ně byl tehdy určitě k nezaplacení. Rychle jsem položila na stůl pár ringitů (místní měna) a běžela si po svých.
Prošla jsem se městem a zamířila zpátky k hotelu. Ten den už toho na mně bylo přece jenom dost.
Batu Caves a příběh Rámy
Další den jsem vyrazila na vlak, který mně měl odvézt za jednou z nejhezčích místních památek.
Na nástupišti jsem se cítila zvláštně. Ano, pořád jsem měla ty kraťasy, tričko a žabky. Když cestujete low cost s batohem, moc toho s sebou netaháte… A tak jsem se ani tady neubránila zlověstným pohledům místních. Tentokrát nejen mužů, ale hlavně žen.
Vagóny jsou jasně označeny modrými panáčky a růžovými panenkami podél dveří. Cestování žen a mužů pospolu je nepřípustné. Nedivím se, že na mně ženy koukaly skrz prsty. Většina za nich byla oblečena v dlouhých černých šatech s dlouhými rukávy, z pod kterých vykukoval svetr, džíny a uzavřené šněrovací boty. V tom vedru mi jich bylo opravdu líto. Stejně tak měly zakryté vlasy a ve většině případů i všechno kromě očí. Sedla jsem si sama na dvojsedačku a modlila se, aby byla cesta do cílové stanice co nejrychlejší. Po hodině a půl vlak zastavil v Batu Caves.
Právě tady se nachází tři jeskyně. Jedna je uvnitř hodně barevná a projdete si příběh Rámy od samého počátku. Je tady vytesán do kamene a hojně barevně nastrojen, jako většina hinduistických staveb a počinů. Tehdy se platilo vstupné asi 5 ringitů. Uvnitř se mi moc líbilo. I pro nezasvěcené je příběh k pochopení a tamní vyobrazení je vyřešeno moc hezky a zajímavě.
Kolem se rozprostíral park s vodou, KOI kapry a volně lákal k největší jeskyni, zvané právě Batu Caves. Možná jí znáte z fotek. Dlouhatánské nekonečné schody vedoucí až na vrchol stráží obrovský zlatý bůh Murugana – bůh války. Tedy jeho socha. Ta měří 43 metrů a prý jí stavěli 3 roky. Schody jsou barevné, každý jinak velký a bezpečný a lemují je všudypřítomní holuby a opice. (Tak pozor na tašky a jídlo, které si nesete s sebou). Vstup do Batu je zdarma. Když totiž vyjdete nekonečné strmé schodiště… nečeká vás… eee… nic. Jen pár krápníků a netopýrů. I tady jistě platí, že cesta je cíl 😀
Třetí jeskyně se jmenuje Dark Cawes. Řekla bych, že ta je jen pro odvážlivce. V temné jeskyni je tma (jak se dalo čekat) a spousty akvárek, klecí a košíků s různou havětí. Od pavouků, přes brouky až po všemožné druhy hadů. Proběhla jsem jí jen tak zběžně, ale řeknu vám… ne všechno bylo jen v akvárkách…. Spousta toho lezlo všude kolem a myslím si, že místní chovatelé o tom neměli ani tušení 😀
Přímo u Batu Caves jsou další stánky se street foodem, kde jsem si ten den dala další skvělou pálivou rýži se zeleninou, okoukla místní ženy v sárí a zakončila výlet přeslazenou kávou s kokosovo pandanovým dezertem svítivě zelené barvy. Cesta vlakem zpět byla podobná jako ta ranní. Jen s tím rozdílem, že jsem si nasadila sluneční brýle. Přeci jen není tak jednoduchí zírat vám přímo do očí, když si je zakryjete.
Poslední den
Třetí den byl v Kuala Lumpuru můj poslední. Vzala jsem si s sebou už všechny věci, protože to ráno byl i můj check out v hotelu. S těžkým batohem už nemáte velké plány, protože se docela pronese. Ráno jsem se tedy zastavila na místní tržnici. Nakoupila trochu tropického ovoce a rozhodla se, že se budu jen procházet. Rozloučila jsem se s Brickfields a vydala se zpět do Bukit Bintag. Můj dnešní cíl byly Petronas Towers. Petronky jsou nejvyššími budovami v Malajsii a myslím že světově před nimi vede jen Burj Khalifa v Dubaji. Ale nechci kecat, třeba už se postavilo něco vyššího, o čem už nemám ponětí. I tak jsou dech beroucí. Jedná se o dva mrakodrapy, které jsou propojené uprostřed. Každý z nich má 88 pater a měří 452 metrů. Nahoru jsem se ten den nevydala. Ale vstupné tehdy stálo kolem 85 ringitů. Dá se říct, že ať se ve městě nacházíte kdekoliv, vždycky na Petronky dohlédnete, pokaždé někde vyčnívají. Pod nimi je ale jak už to u mrakodrapů bývá, krásný park s fontánami. Mimo jiné jsou zde i bazény, kde se koupali místní děti (jestli to ale bylo povolené netuším) a spousty krásných tropických stromů a keřů. Radost posedět.
Ten den jsem dočetla druhou knihu, kterou jsem si brala s sebou. Stavila se na Jalan Alor pro jídlo, dala si zmrzku a upřímně se těšila zpátky do Thajska. Po příšerném letu jsem byla ráda, že jsem koupila jen jednosměrnou letenku. Cestu na Krabi jsem totiž chtěla v rámci více zážitků a změny zkusit klimatizovaným mikrobusem. A to se také povedlo. Cesta trvala kolem 9 hodin, pak ještě hodinku lodí přímo na Ao Nang a pláž a milý thajci byli zpět.
Závěrem
Co bych tak řekla o Malajsii jako své shrnutí? Za prvé – že ji po třech dnech na návštěvě vůbec nemůžu hodnotit. Za druhé – zážitek byl nejspíš ovlivněn tím, že jsem všechno poztrácela a byla tu sama. Za třetí – nejela bych sem znovu, mám ráda jiný styl zemí. Ale stálo to za to. Sledovat jak se mísí muslimská kultura s hinduistickou, občas někde vykoukl buddhistický chrám i křesťanský kostel a přes to se mezi sebou lidé celkem tolerovali. I když ve vzduchu je napětí znát. Na veřejnosti je zakázáno se objímat, dávat si pusu, nesmí tam chodit psi, … a když jsou vám vidět nohy, všichni muslimští muži do jednoho jdou kolem vás a dívají se vám do očí tak hluboko, dokud vás neminou. Nebylo mi příjemně. Ale teď už mně čekal jen poslední týden v krásném thajském ráji… u pláže… s třetí knihou z batohu.
Jak to všechno dopadlo se dozvíte zpátky v článku Tři týdny v zemi úsměvů 🙂
Mám rozepsaný hooodně dlouhý článek o Praze, tedy dva články, které snad brzy zveřejním. Chápejte, děje se toho teď v životě tolik.. že absolutně nestíhám. Dále jsme byli s láskou na Silvestra v Monaku… Letos nás čeká výročí v Amsterdamu, potom letíme na Bali, s přáteli na moravský trip a ještě na podzim dáme něco dalšího… můžete se tedy těšit na spoustu dalších dobrodružství. Jen mi prosím dejte trochu času.
Moc děkuji za přečtení.
Budu se těšit zase příště.
S láskou Martina
