Italské Benátky.
Snad každý z nás je někdy navštívil, nebo o nich aspoň slyšel.
Někdo je má rád, někdo ne. Já tu byla letos po čtvrté. A pokaždé byly úplně jiné.. Tento výlet byl ale všeobecně jiný, než všechny ostatní výlety do Benátek před ním..…
Ještě na začátku roku, po tom co zemřel táta, jsem měla pocit, že bych se mohla „vrátit do života“ a nastartovat svou chuť v lepší zítřky třeba cestou k moři. Peníze však nebyli nic moc a tak mně napadlo, že se vydám aspoň do Benátek. Na otočku. Jen ucítit mořský vzduch, … znovu se NADECHNOUT…
Zaplatila jsem si zájezd a moc se na něj těšila.. Avšak z ničeho nic mi týden předem volali z cestovky, že oba řidiči mají covid. A že se výlet kvůli tomu neuskuteční, protože jiní řidiči jsou na jiných cestách. Škoda,… ale nevadí. Nadechnu se jinak.
Vypustila jsem to tedy z hlavy … ale pořád jsem si představovala rybí trh, nádhernou modrou vodu, lodičky, okenice… pokřikování Italů v křivolakých uličkách… a samu sebe jak se v těch uličkách zase sama ztrácím. Někde uvnitř mi slabý hlásek říkal, že se tam určitě vydám. Brzo. Ale ne sama. A víte co?
Měl pravdu…
Existuje!
Dobrý den všem, kdo právě čtete tyto řádky, dlouho jsme se tady nepotkali, viďte. Ale já jsem na vás nezapomněla. Ještě se tu potkáme, stejně tak, jako se vidíme teď. Já si vás představuju když píšu a vy čtete tyto řádky a snažíte se prožít na vlastní kůži mé zážitky a pocítit pocity. A tak je to v pořádku.
Hodně se toho změnilo a tak jsem si dala od psaní chvilku pauzu.
A nejen od něj.
Tenhle rok byl celý jako na horské dráze. A dráha ještě nekončí, tak uvidíme, co dalšího přinese. Snad už jen samé pozitivní věci. Nebudu vás zatěžovat tím, co všechno bylo. O tom tento blog ani není. A z posledních článků většinou vnímáte, že nejsem z těch, kdo by se až tak rozepisoval o svém soukromí, ale spíše to směruju čistě k cestování a doporučení pro vaše výlety. Nicméně… Něco málo do světa přece jen pustím.
Přes všechny strasti, ztráty rodiny, důležitých přátel, práce.. a spousty stagnujících situací… se v tom všem začalo odehrávat něco nádherného. Nejsladší co jsem kdy ochutnala. Do mého života totiž letos po dlouhých prosbách doputovala LÁSKA.
A to láska jako trám! Taková ta, která vás lechtá kolem pupíku, ale zároveň stojí za vámi a podpírá každý váš byť jemný záklon, který by se po dlouhosáhlém opakování mohl proměnit v pád. Dohlíží na to, abych měla stále úsměv na tváři, v těle žádné pnutí krom toho co končí dokonalou vášní… a mohla jsem být sama sebou, šťastná a spokojená. Tento rok mi dopřál znovu uvěřit, že skutečná láska, ta bezpodmínečná, bez žárlivosti, vlastnění … se skutečnou věrností… existuje.
A tak jsem miláčka letos vytáhla na kratičký výlet do Benátek.
A bez dalšího okecávání a předlouhého úvodu si řekneme, jak to celé bylo.
Všechno nejlepší miláčku ♡
Plánovala jsem přítelovi udělat pěkné narozky. Potřebovala jsem propojit několik mých vnitřních požadavků v jeden: 1/dovolená 2/u vody 3/za levnější peníz 4/romantické místo 5/s wow efektem 6/nejlépe moře 7/kde přítel nebyl 8/kde mají dobré jídlo. A proč zvláště tyto proměnné?
1/ dovolená: Plánovali jsme se totiž ve stejném měsíci sestěhovat. A tak bylo potřeba nějakou dovolenou zažít. Říká se totiž, že než se sestěhujete, měli byste spolu někam vyrazit. Vystavit se situacím, které můžou být nepříjemné, v cizím jazyce, v cizí zemi bez pomoci kohokoliv ze známých. A hlavně bez možnosti rychle útéct domů a už se neozvat. My se sice nakonec sestěhovali dříve, než se tato krátká dovča uskutečnila, ale zkoušku jsme ustáli i tak.
2/ u vody: Jsme oba narozeni ve vodním znamení. A tak často trávíme čas ve společnosti vody. Ať už v bazénu, vířivce, nebo procházkami a výlety kolem vodních ploch, či doma ve vaně.
3/ za levnější peníz: Tak ten kdo byl v téhle složité době singl pochopí, že toho někdy moc našetřit nejde no.
4/ romantické místo: je jasné. Romantika prostě nesmí chybět.
5/ s wow efektem: nechcete přece k prvním společným narozeninám dát ponožky nebo pozvat jen na véču… chce to něco, co fakt udělá radost a překvapí.
6/ nejlépe moře: protože jsme často snili o tom, jak se procházíme v přímořském městečku, dýcháme ten specificky voňavý vzduch… moře a léto jsou prostě jasná kombinace.
7/ kde přítel nebyl: a to je zrovna sever Itálie.
8/ kde mají dobré jídlo: jsme prostě oba milovníci dobrého jídla, tak na každém správném výletě nesmí chybět
Když jsem přemýšlela, jak tyto záchytné body propojit v jeden zážitek napadly mně jednoho rána Benátky. Výlet jsem jednoduše pořídila přes slevomat.
Pěkně v retro stylu, autobusem. Tak co, když zkouška, tak i s troškou nepohodlí, ne?
V den narozenin měl přítel po obýváku rozmístěné dárkové tašky, v každé z nich byl dárek a k němu obálka vysvětlující proč zrovna tento dárek. A v každé obálce byl zároveň ručně kreslený obrázek, na němž byla indicie spojující se poté v poslední dárek. Kresbičky rajčete, pruhovaného trika, rybky, kávy, okenice a masky zvali k poslední obálce, v níž byla ručně kreslená pozvánka na první společnou dovolenou u moře.
A teď, po tom co jste se inspirovali k oslavě narozenin 😀 už jedeme konečně do Itálie, slibuju. Ale ještě se stavíme na skok v Praze.
Přestupní stanice Praha
Přesně za měsíc a půl od narozenin byl TEN srpnový pátek tady. Sbalili jsme si to nejnutnější do batohů, deku, sváču, polštářky do busu, pohodlnou obuv, lehké letní oblečení, elektroniku a jelo se. Oba jsme takoví nenároční tvorové. Čím dál víc mi přijde, že nám k přežití vlastně stačí „jenom“ vzájemná láska. I když je to vlastně to nejvíc.
Plán zněl jednoduše: Trochu si odpočinout, procházet se uličkami, kochat se vodou a vzduchem, projet se na lodi a dát si něco dobrého k jídlu. Nic nehrotit, neplánovat. Žádné památky. Prostě jen tak být.
Autobus odjížděl ve večerních hodinách z Prahy, ale my se do ní vydali už během dopoledne. Milujeme totiž Knedlín na Národce, a tak příležitost dát si oběd se nedala vypustit. Procházka kolem náplavky, nějaký ten točený Birell… Pak zmrzka. A už fakt razíme.
Posaďte se, jedeme!
Na výlet jsme se vydali s milou malou cestovkou. Protože má přítel skoro 2 metry, psala jsem asi dva týdny dopředu email, jestli by bylo možné nás posadit někam, kam se mu pohodlně vejdou jeho dlouhé nohy. Když jsme se přihlásili u delegáta, dostali jsme krásná místečka, hned za prostředními dveřmi, kde jsme měli dostatek místa, soukromí i takovou tu příjemnou odkladovou plochu před námi. Děkujeme Vesmíre. Zrovna jsme dokoukávali poslední 3 díly třetí série YOU na Netflixu. To nám cestu dost zpříjemnilo a zkrátilo. Poté jsme se uvelebili pod deku ke spánku a těšili se, až nás probudí ranní přímořské sluníčko.
Viva Italia!
Do Benátské oblasti jsme vjeli kolem sedmé hodiny ráno. Krajina byla ještě tichá, plná prázdných domů, nebo farem se zavřenými okenicemi. Jak jistě víte, Benátky nejsou až tak spojeny s pevninou. Je to vlastně město plné kanálů, vystavěné na kůlech. Projíždíte tedy napřed malými vesnicemi Benátské oblasti v severní Itálii… kde podle mě život nebude zrovna jednoduchý. Občas farma, pak dlouho nic. Pár vybydlených domů. Pak zase dlouho nic. Občas nějaké mokřady. Farma. Pole. Nic. Jo, projeli jsme taky městy jako je Udine, nebo třeba Treviso. Ale jinak musí být těžké se mimo město nějak uživit. Právě v těchto oblastech jsou často v nabídce domy za 1 EUR, které si můžete opravit, hospodařit tu a také žít. Nicméně…
Po přejezdu Ponte della Liberta (dlouhatánský most přes moře, který spojuje pevninu s Benátkami) jsme se ocitli na Tronchettu. Jedná se o přístav, odkud se dostanete všemi směry na všechny ostrovy.
Právě tady parkují autobusy a také auta. Pokud se vydáte na vlastní pěst, se vší pravděpodobností tu budete parkovat i vy. Myslím že jsme jeli po lince B, ale jistá si tím nejsem.
Ten pocit zase po čase vidět svého dobrého kámoše moře 🙂 a ještě společně, po boku mého milovaného „vodňáka“ bylo dokonalé spojení. Už jen jeho barva (toho moře) mi dokáže vždy vykouzlit úsměv na tváři. Nasedáme na loďku a krásný den může začít.
Skvělý program
Od té doby, co se přítel o výletě v den narozenin dozvěděl jsme byli přesvědčeni, že se s cestovkou pouze svezeme a budeme mít když tak nějaké jištění v podobě „přítele na telefonu“ … kdybychom se ztratili, nebo tak… a zbytek si projdeme na vlastní pěst. Několikrát už jsem tady byla, tak by nebyl problém s orientací.
Průvodce se ale ukázal jako člověk na správném místě. Jeho vysoká inteligence, dobré znalosti, ale k tomu jako bonus černo humorný, lehce laxní uvolněný přístup nás bavil natolik, že jsme se rozhodli krom večeře podniknout cestu s ním a skupinou.
Tady bych vám doporučila se inspirovat.
Program byl totiž vymyšlen naprosto skvěle a i když jsem tu byla po čtvrté, a shodím tím svůj vlastní vynález, tento program byl nejlepší a bylo vidět, že někdo při jeho sestavování přemýšlel hlavou.
Také věřím, že kdybychom se vydali po vlastní ose, tak skvělý den bychom neměli.
Napřed jsme z Tronchetta dojeli lodí na zastávku Arsenale, která je nedaleko od známého náměstí San Marco. Doporučuji vystoupit na Arsenale, protože pokud pojedete v odpoledních hodinách přímo na San Marco, je tak přeplněné lidmi, že vás otráví či odradí hned jak z loďky vystoupíte. Když se dopravíte právě až na Arsenale, tak po pravé straně je také skvělý záchytný bod, hotel Gabrielli. Tady pak zase nastoupíte, až budete chtít jet zpět na Tronchetto, nebo se vydat na veškeré okolní ostrůvky.
Venezia
Po ránu jsme si prošli poloprázdné město. Začali právě na náměstí San Marco. Architektura je tu opravdu ohromná. Můžete se kochat celý celičký den. Když se budete chtít podívat do Zvonice svatého Marka nebo navštívit Dóžecí palác, doporučuji si koupit lístky online a to hodně dlouho dopředu. Už v 9 ráno tady byla fronta jako kdysi na banány. Náměstí bývá přeplněné skoro vždycky. Lidé se tu fotí, všude jsou stánky se suvenýry… ale když se zastavíte a budete se jen kochat, objevíte na fasádách nádherné detaily, kterých si nevšimnete, budete-li toužit pouze po fotce na svůj profil.
Zkuste si Benátky užít bez toho, abyste byli dalším turistou. Pokuste se vcítit do role někoho, kdo se tu může procházet každý den a všímejte si malých detailů, které vás chytnou za srdce spíše, než že stihnete všechny památky, ale duše svou potravu nedostane. Hned z náměstí jsme prošli do asi jediného místního parku. Nebo spíše veřejné zahrady. Všude rostou nádherné květy a keře. Právě tady je uprostřed nekonečného hluku a rychle plynoucího času i chůze turistů místo úplného klidu. Žít tu, tak právě sem chodím meditovat. Prokličkovali jsme poté pár uličkami až na nejznámější most Ponte de Rialto, odkud jsme si udělali masovou fotku nad Grand Canalem… a vyrazili na nemálo vzdálený rybí trh. V tomto okénku jsme měli čas i na nějaký ten společný obídek. Zapluli jsme tedy do jedné malé zapadlé restaurace na tradiční pizzu. Jak jinak. Já vyzkoušela místní Quattro Formaggi a přítel Pollo. Netuším v jaké restauraci to bylo, vím že měla černý rám a byla na rohu. Ale kde v těch uličkách, to po mně chcete příliš 🙂 Než se stihly Benátky naprosto zaplnit turisty a stát se neprůchodnou betonovou přehřátou džunglí, jsme utekli na první ostrov.
Murano
Asi půl hodinky trvala osvěžující cesta lodí na ostrůvek Murano. Jestli jste o něm někdy slyšeli, jistě víte, že je známý svým typickým sklem. My se tu zastavili jen na cca hodinku. Zašli jsme hned u zastávky lodi do místní sklárny. Majitel nám povídal o rodinném řemeslu, provedl nás dílnami a také pozval místního fachmana, staršího skláře, který neměl problém během chviličky „vyfoukat“ třeba perfektní vázu nebo přetavit kousky skla v nádhernou rudou růži. Doba se mění a každý je rád jen influencerem či ajťákem a krásné věci plné lidskosti se mění ve strohé a bezduché. A tak i tady na Muranu typické řemeslo bohužel upadá. Spousty místních závodů se muselo už úplně zavřít.
Neříkám že by toto netradiční či extravagantní pojetí skleněných výrobků bylo pro každého, to zrovna ne. A výrobky nejsou ani z úplně nejlevnějších. Ale představa, že řemeslo které tu bylo hlavním zdrojem obživy po staletí se nyní pod tíhou nové studené doby hroutí, je při nejmenším velice smutná. Doporučuji tedy, pokud se na Murano vydáte, projděte si město a zastavte se na exkurzi. Za pár let už asi nebude možnost.
Po krátké procházce městem jsme nasedli na loď a vypluli za dalším cílem.
Burano
Když jsme asi po třičtvrtě hodině na lodi za krásného dne a občasného osvěžení cákající vodou dojeli na Burano, našli jsme ten klid, o kterém jsme snili. Nádherné městečko též plné kanálů, s barevnými fasádami domečků byl rájem pro instagramové nadšence. Nejednou měla nějaká mladá slečna se selfi tyčí na mále, aby nezahučela do kanálu. Ale teď vážně. Vypadalo to tu opravdu skvostně. Kdo má rád tišší vesničky, vodu a možnost v klidu najít i koutek, kde bude úplně sám, nevynechejte výlet na Burano. Abych nezapomněla, Burano je ostrovem krajek. Právě tady se vyrábí tradiční ručně háčkované či šité krajky. A pokud se chystáte třeba výhledově vdávat, nebála bych se tu pořídit kompletní výbavu. I když bude na české poměry netradiční, váš sen o romantice jistě splní do puntíku.
Pro nás byl tento ostrůvek klidným útočištěm, které jsme si představovali. Při procházce městem jsme se kochali veselými fasádami a vybírali nejhezčí barevnou kombinaci fasády, dveří a okenic. Ulice jsou uklizené a na každém rohu najdete mnoho restaurací, kaváren a cukráren. My se posilnili ledovým shakem z místní zmrzky. Napřed jsem si myslela že jde o ledovou kávu, ale musím upozornit, že tu tento pojem vůbec neznali. Mléčný shake ale přišel v tento parný den také vhod.
Po procházce jsme se uvelebili v parku blízko přístavu. Tady jsme si jen lehli, dívali se na nebe, povídali si… a popíjeli vodu. Ta se mimochodem dá natočit z místních fontánek zdarma. Samozřejmě čtěte z fontánek s pitnou vodou, které jsou k tomu určené. Z okrasné fontány radši nic nepijte 😀
Zpátky ve městě
Po asi hodině a půl povídání a odpočinku v parku už nás čekalo nalodění a následný návrat na San Marco. Po další hoďce na lodi jsme byli zpět ve víru centra turismu. Raději opět na zastávce Arsenale. Odtud jsme se rozhodli prokličkovat uličkami úplně mimo lidi. A víte co se stalo? Zašli jsme do části, kde žijí jen místní. Všechny obchody i restaurace tu byli zavřené. Všechny uličky vypadaly stejně. Sami dva jsme se toulali postranními průchody mezi domy a musím říct, že jsem měla v jednu chvíli docela nahnáno, jestli vůbec najdeme cestu zpět až budeme muset odjíždět. Myslím že tady přišla jediná krize. Teda hlavně moje krize. Přítel byl jako vždycky úžasný kliďas, s úsměvem a oporou snášel mé stížnosti a obavy a také odmítnutí každé možnosti aby navrhl cestu. Jakmile řekl že musíme jít doprava, já měla nervy, že se tu točíme pořád dokola a nedává to smysl. Nakonec jsem si dovolila být ženou která neví kde jsme a nechala jsem cestu na něm. Jasně že nás během 5 ti minut s úsměvem na tváři vymotal z labyrintu uliček a všechno bylo v pořádku.
Díky lásko, že máš vždycky tolik trpělivosti na všechny mé scény 😀
Véča a šup domů!
Den už se chýlil pomalu ke konci a nastal čas večeře. Zastavili jsme se na malém náměstíčku s tím, že si jako druhý dnešní chod dáme těstoviny. V místní restauraci jsme si tedy oba objednali „boloňáky“ … hojně je posypali parmazánem a spokojeně čvachtali. Zapili jsme to citronádou od San Pellegrino a už byl pomalu čas jít zpět na sraz a vyrazit k domovu.
Cesta lodí na Tronchetto se při stmívající se obloze jevila mnohem delší, než byla. Seděli jsme v objetí na sedačkách na zádi a jen se usmívali. Byl to rychlo-výlet, jen jednodenní, nasát atmosféru a maličko vydechnout. Zažít něco jiného. Někdo by řekl, že by si výlet užil rozhodně lépe. Nafotil si spousty fancy fotek, ochutnal všemožná jídla v nejdražších restauracích na Canal Grande, nakoupil drahou italskou módu v buticích, projel se na gondole…
Ale my chtěli na chvíli utéct povinnostem.
Strávit jeden den jen sami dva, v objetí a obklopeni vším, co máme rádi.
Pokud se chystáte do Benátek, nedejte na rady ostatních. I když se tady můžete brodit mezi turisty, jíst předražené jídlo a čekat ve frontě na selfíčko na Rialtu…
stejně tak se váš den může odvíjet v klidu, pohodě a s nebem nad hlavou.
Vždycky je to jen tak, jak si to sami uděláte a co si dovolíte.
Děkuji vám za přečtení a příště se můžete těšit na článek o Praze 🙂
