Kdo mě a můj rukopis za ty dva roky zná… Ano, skutečně. Dva roky pisálkovství. Jubileum, kterému bych před těmi 25 měsíci věřila jen stěží. Zdálo se to tenkrát, jako dobrý nápad. Změna je život a život je změna. Nabídka psát přišla v době změn největších. Tak proč ji nevyužít. Poměrně výzva a zároveň splněný sen v jednom. O psaní jsem si snila, o psaní a cestování. Pak, že se sny neplní. Co mě, ale v mých představách absolutně nedošlo, byl fakt, že je pocitově poměrně odlišné psát veřejně, hezky pod svým jménem. Velké vykročení z komfortní zóny. Ale, ano, výzva přijata.
…potvrdí, že první příspěvky byly hodně technické. Tím myslím plné informací, aby čtenářům něco praktického daly (snad). S každým dalším postnutým článkem jsem se, ale víc a víc niterně odkopávala. Primárně popisuju prožitý příběh, který pro mě prostě každý článek musí mít, jinak mi to nepíše. Múza mlčí a max se na mě přiblbe culí. Svým způsobem je to moje forma deníčku. Jen s rozdílem, že je online. Poslední post jsem ukončovala se slovy: „Něco mi říká, že příště to bude jinačí jízda.“ A taky, že jo.
A jako se v pohádce Růženka musí k životu nejprve políbit, nemůžu psát navazující článek, bez té nejdůležitější nitky. Rozuměj – nitka, vřeteno, píchla se a usnula. Nitku nutno nejprve namotat. Docela jazykolam. Nebo hlavolam? 🙂
Vnímám se, jako poměrně Čechy zcestovalou. Na Plzeňsku znám snad každý rygol a není mnoho míst, kudy bych alespoň neprojela. A přece jsou. Jedním z nich byl i Rabštejn. V hledáčku jsem ho měla už nějakou dobu, ale uskutečnění se nedařilo.
Krásná letní sobota, specifická datumem a specifická i náladou. Bod mrazu by se z mého naladění mohl udržovat notnou dobu u ledu. Za normálních okolností bych chtěla běžet na severní pól minimálně a hlavně chtěla být sama. Za normálních okolností. Jenže tahle sobota byla komplexně jiná. 😉 nápad na výlet do Rabštejna a jemu přilehlému okolí se mi líbil. Vyvenčit Abbynku, dát si kávu, projít se… Jo, líbíl se mi. Moc. 🙂 Po práci zajet poladit plány na Rujánu za mou Zbůchovskou skoro rodinkou, jen se rychle převlíct, sbalit Bejbynu a vyrazit. Po dlouhé době jako spolujezdec. Po ještě delší době neplánovat a jen se nechat vést. Autem i životem. Moje oblíbená věta v praxi. Tuším, že krom posledního článku jsem ji zmiňovala i v jedné výletu předcházející zprávě na messengeru. Cesta fajnová. Chmury zůstaly za mizející cedulí Plzeň. Pohodová třičtvrtě hodinka ve směs kochatelnou krajinou. Čím blíž Manětínu, tím je líbivější. Ebča klidná, hajá na zadních sedadlech. Panička taky klidná, ani na vteřinu neprošlápla do prázdna neexistující pedál brzdy. 🙂 Těším se do přírody a na kafe. Na to v první řadě.
Parkujeme přímo v centru, jestli se to tak dá nazvat. Doslova naproti kavárně. Četnická stanice, jak se kavárna nazývá, je nejen krásná, ale má hlavně dobrý a silný kafe. V první polovině 20. století se v prostorách skutečně nacházela četnická stanice. Místo s příběhem, to mám ráda. Kávu do ruky a vyrážíme na procházku. Městečko naprosto boží, roubené chaloupky, kamenný most přes řeku Střelu. Podle některých zdrojů je Rabštějn nejmenší historické město na světě. Malá pohádka jen doslova pár kilometrů od domova. Mimochodem, mostík je druhým nejstarším u nás (po tom píseckém) a je zapsán, jako významná kulturní památka.
Cesta z města a vstříc manětínské krajině. Šli jsme takový poznávací okruh, cca o 6 km. Lesem, loukami, podél řeky. Stoupání skalami docela cítilné. Abča šplhá, jako kamzík. Frajerka je to. Výhled na Rabštejnský zámek z Hraběcí vyhlídky překrásný. Vyhlídce dominuje velký dřevěný kříž, který má symbolizovat vděčnost člověka věrnému zvířeti. Podle legendy, zde zachránil hraběti Lažanskému život jeho kůň. Hrabě pak nechal, jako projev díků postavit právě tento kříž. Na zámek jsme nezavítali, jen ho shlédli z výšin. Podle fotek, ale za prohlídku stojí. Původně gotický hrad, byl až v průběhu dalších let a vlivem střídání šlechtických rodů přestavěn do současné podoby gotického zámku. Přímo na něj plynně navazuje Klášter servitů v čele s kostelem Panny Marie Sedmibolestné. Tolik historie na jednom místě. 🙂
Zpátky k městu rozkvetlými loukami, jaké si pamatuju z dětství. Kohoutky, chrpy, heřmánek a „řopíky“… pro mě upřímně naprosto nový termín. Jednoduše řečeno železobetonové bunkry. Páč demarkační linie. Ale název řopík je lepší. 🙂 Dál přes relativně mělký brod s průzračnou a na léto nečekaně chladnou vodou. Ráj pro pstroužky. Každý rok je do Střely ve velkém vysazují a daří se jim tu znamenitě. Než jsem sundala svoje běžecké božehodové Niky, už se Abbynka přes vodu nese. Pro mě naprosto nový jev ji takhle vidět. Vypadá v jeho rukou tak malinká. Hrozně roztomilý. Nicméně, dělám, že nic, ale ten moment se mi vryl hluboko do paměti. No, asi nejen tam, ale to si ještě plně nepřipouštím. 😀
V městečku ještě pivko na posilnění. Vyhlášená restaurace U Laury. Slyšela jsem o ní – o restauraci i paní hostinské hodně, ale realita o míle předčila představy. Hospůdka jako vystřižená z Prince a Večernice. Milá obsluha v čele s bohatě vyvinutou „Laurou“. Živě ji vidím, jak nese tupláky a když ji někdo naštve, chytne ho za flígr a je hotovo. Jako je v nejmenovaném seriálu cesta do hospody o pár schodech, tady jich je o něco víc a poměrně strmých. Co poměrně, brutálně strmých. Dolů se šlo lehce, nahoru notně hůř a to jsem vypila jedno malé. Po celovečerním posezení musí být veselo. 🙂 Každopádně pivo studené a jídlo i podle recenzí za výbornou.
Možností kam v blízkém okolí vyrazit je spousty. Krom ryze české krajiny nabízí i malebná městečka a historii na každém rohu. Osobně se mi moc líbil Viklan u Žihle (pozn. skalní městečko a hlavní balvany Bába a Dědek) a samozřejmě Manětín. Příroda je kapitola sama o sobě. Ač jsem jednoznačně příznivce tepla, tady musí být krásný barevný podzim a když bude paní Zima přát a nadělí sněhovou pokrývku, tak i zima. Na poladění nálady výlet značka ideál. 🙂
Závěrem… domů jsme dorazily před 8 večer, obě uťapkané, já upovídaná a vysmátá. Po chmurách ani vidu ani slechu. Abbyna v mžiku vysála plnou misku granulí. Mě zůstala plná hlava myšlenek.
Strašně fajn to bylo.
Jo no. Namotaná. ♥
