Dneska na vás jdu se sentimentálním rodinným příběhem plným vzpomínek a mezigeneračních rozporů. Po tátovo 59. narozeninách jsme se společně vydali do Řecka. Domluvili jsme složení – já + táta a k tomu asi 9 členná parta přátel z jeho mládí. Respektive to byla parta policajtů a kriminalistů. Ne, táta nikdy nebyl policajt ani pro ně nepracoval. Prostě shoda náhod. Pro něj to byla také cesta, při které se poprvé v životě setká s mořem a bude na dovolené jako takové. Vždycky hodně pracoval, dělal různé melouchy, k tomu měl ještě kapelu na plný úvazek… 3 děti… a tak si času na sebe nikdy moc nedopřál. Bylo tedy potřeba ho přemluvit, aby opravdu jel. Vybral si s sebou mně, protože jsem prý nejzcestovalejší člen rodiny, který se aspoň trochu domluví v zahraničí. Vydali jsme se tehdy společně třemi velkými auty na Řeckou pevninu, do Leptokarie. Ta leží přímo pod Olympským pohořím. Tam se spolu dneska podíváme.
A proč jsem vybrala psaní právě tohoto článku? Podle minulého času vám možná došlo, že už tady s námi můj táta není. Zemřel na Silvestra 2022…ve věku 64 let… a tak bych si přála, abychom na něj hromadně zavzpomínali… já při psaní a vy při čtení tohoto článku…a alespoň na chvíli jej zase zhmotnili do živé podoby. Také věřím, že díky tomu bude žít nejen ve svých písních, ale také v zápiscích z této cesty.
Veď mně dál, cesto má . . .
Do Řecka jsme se vydali třemi auty. 2 mercedesy transportéry a 1 land rover. Musím říct, že jsem se cesty trochu bála, ale transportér byl pro 8 lidí. Jeli jsme v 6 lidech a bylo to velmi pohodlné. Dokonce jsme se i trochu prospali. Jasně že se člověk úplně nenatáhne, ale má dost prostoru na nohy, a tak může střídat různé pozice, ve kterých se vyspat dá. Jeli jsme tedy po pevnině, a to ž Česka přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Makedonii… až jsme dorazili do cílové destinace. Přiznám se, že jsem velkou část cesty nesledovala. Četla jsem tehdy knihu 11 minut od Paula Coelha a občas poplakávala. Vyjížděli jsme totiž 20. července 2017 a v ten den se zabil Chester Bennington z Linkin Park, na kterých jsem vyrostla a do dnes jeho hlas i jejich hudbu miluju. Střídala jsem tedy sluchátka s knihou a povídáním s tátou… a tupým koukáním z okna na mraky nebo krajinu. Nedokážu vám tedy zpětně říct, jak dlouho jsme jeli. Podle vzpomínek to bylo něco kolem 24 hodin včetně pauz. Podle map to vyjde asi na 16 a půl, což by odpovídalo. Po dlooouhé cestě plné zamýšlení přišel cíl.
Ubytování
Byla jsem připravena na to, že bude Leptokaria takové to klasické dovolenkové letovisko. Jen pláž, hotely, restaurace a žádné tradiční vyžití. Musím říct, že mně ale tohle místo příjemně překvapilo. Policejní parta sem jezdí už léta a po ta léta se ubytovávají u jedné řecké rodiny, která má vlastní několika patrový hotel. Typický s barevně natřenými balkony umístěnými do ulice a s výhledem na moře. Měli jsme s tátou společný pokoj s jednou manželskou postelí, jednou solo, kuchyňkou a prostornou koupelnou. Součástí ubytování byla také velká zahrada s pergolou a grilem. Oficiálně ubytování najdete těžko, ale kdybyste se chtěli posnažit, je to Vila La Vou v ulici Aristoteloys. Myslím, že jde o ideální umístění. Pár kroků do centra i k pláži. Navíc velmi příjemní majitelé… a možnost využít zmíněnou zahradu.
První společná dovolená
Po příjezdu do řecké Leptokarie nás okamžitě uchvátila nádherná krajina. Tato část pevniny je zajímavá tím, že když se podíváte do dáli, všude kolem sebe vidíte nádherné Olympské pohoří.
Město se nachází přímo u pláže, s průzračně modrou vodou a úžasným výhledem na zmíněné hory v pozadí. Během našeho pobytu jsme s tátou trávili dny procházkami po městě, koupáním v moři, opalováním na pláži… a také společnými výlety s celou partou po okolí.
Byla to naše první společná cesta na dovolenou vůbec. Bylo nás doma 5 a tak se nenašla úplně příležitost, jezdit na společné dovolené… asi by to rodiče vyšlo hodně draho. Což chápu. Každopádně najednou jsme byli s tátou 14 dní spolu od rána do večera, což se vlastně jindy během života nestalo. Podařilo se nám lépe se poznat, ale samozřejmě vyplavali na povrch mezigenerační rozdíly. Mezi námi s tátou byl totiž 30 let rozdíl. A já jsem celkově takový bohém, co řeší věci flexibilně, snaží si užívat života co to jde… A taťka byl spíš ten systémem a televizí spoutaný starší pán. Každý to asi znáte. Moje ranní cesty na pláž za meditací při východu slunce tedy nebyli zrovna vítané 😀 spíš jsem byla za blázna. Mně zase přišlo naprosto mimo, když si tatí v pokoji pustil řecký teleshoping a spekuloval, jak by se to dalo udělat, aby si nějakou věc mohl koupit a kam by mu přišla.
Každé ráno jsem se cestou z ranní meditace zastavila v místní pekárně pro čerstvé pečivo, ovoce, šunky, sýry… místní speciality, abych připravila snídani. Každé ráno mi samozřejmě bylo vyčteno, že utrácím a že jsme si mohli dát tu májku, co si zabalil s sebou. Tyhle rozdíly mezi rodiči a dětmi známe všichni, ať jsme v jakékoliv generaci.
Řecko nás ale vždycky zase spojilo dohromady. Co si budem, baklava s kvalitní kávou usmíří všechny rozepře. Vzduch voněl bylinkama, tak jako vždycky, když jste v Řecku. Všude rostli fíkovníky, olivovníky… a voněl gyros.
I ten byl hlavním aktérem dnešního příběhu. Můj taťka byl totiž, řekněme… hodně na peníze. A hodně je šetřil. Když tedy zjistil, že gyros v pitě stojí jen 2 EURa, byl přesvědčený, že nic jiného, než toto výhodné jídlo, jíst nebude. Naštěstí se několikrát nechal přemluvit k tomu, abych ho pozvala na mix mořských plodů v restauraci na pláži. Tatí rád koukal na různé kuchaře na cestách, a tak jsme se často bavili o tom a snili si, že jednou spolu někam vyrazíme a ochutná konečně mořské plody, včetně chobotnice, krevet i mušlí. Díky Bohu se nám naše společné přání stihlo splnit.
Řekněme si něco o Leptokarii …
Ať nejde jen o náš rodinný příběh, pojďme si představit Leptokarii jako takovou pro všechny, kteří by se sem chtěli vydat.
Leptokaria je půvabné pobřežní město nacházející se v řeckém regionu Pieria. Nabízí jedinečnou směs přírodních krás, historie a kulturních zážitků. Jako návštěvníci této destinace si můžete dopřát různé aktivity, od lenošení na pláži až po prozkoumávání starověkých ruin a ponoření se do tradiční řecké kultury.
Město se může pochlubit dlouhým úsekem krásných oblázkových pláží s křišťálově čistou vodou, která je ideální pro koupání, opalování a vodní sporty. Můžete také prozkoumat nedaleké hory, které nabízejí malebné výhledy do okolí. Bujné lesy a malebné turistické stezky poskytují milovníkům přírody dostatek příležitostí k prozkoumání místní flóry a fauny. Takže ať máte rádi jakýkoliv styl dovolenkových aktivit, přijete si na své. Teď to píšu jako kdybych pro ně pořádala zájezdy u cestovky, že? 😀 ale není tomu tak.
Historické památky v Leptokarii stojí za to prozkoumat. Starobylé město Dion, které se nachází na úpatí hory Olymp, je oblíbeným cílem milovníků historie. Návštěvníci mohou prozkoumat ruiny tohoto starověkého města, které bylo kdysi významným náboženským centrem a domovem olympijských her. Byzantský hrad Platamon s výhledem na Egejské moře je další historickou památkou, kterou stojí za to navštívit. Tento hrad byl postaven ve 12. století a hrál důležitou roli při obraně regionu. A konečně archeologické naleziště Vergina, pohřebiště krále Filipa II. Makedonského, je další nezbytnou destinací.
Co se týče kulturních zážitků, jedním z nejlepších způsobů, jak zažít řeckou kulturu, je její kuchyně a tady v Leptokarii rozhodně není nouzei o tradiční řecké restaurace a taverny. Můžete ochutnat nejen gyros v pitě, jako taťka, ale čeká vás třeba výtečná musaka, souvlaki s tzatziki, čerstvé mořské plody ulovené z nedalekého Egejského moře. Stojí za to zastavit se na trhu pro ovoce od místních. A také neminout nějakou tu pekárnu a vychutnat si dokonalou a mou milovanou baklavu.
Festivaly a oslavy jsou také skvělým způsobem, jak zažít místní kulturu. Tady jich probíhá několik po celý rok. Festival Olympus v červenci je oblíbenou událostí, která představuje tradiční hudební a taneční vystoupení, stejně jako další kulturní akce. O tom jsem tedy slyšela od majitelů našeho hotýlku, ale myslím že to musí stát za to.
Výlety
Většinu času jsme trávili na pláži, v restauracích a na kafíčkách ve městě. Večery jsme na zahradě progrilovali. Nebo sledovali noční cvrkot ve městě. Taťka chodil se mnou jen občas. Někdy prostě raději zůstal na pokoji a díval se na místní telku. Nebo hodně času proseděl na balkóně pozorováním a komentováním kolemjdoucích 😀 Ale také jsem ho občas přemluvila vydat se s partou na výlet.
Jedním z vrcholů naší cesty byla návštěva Olympského pohoří a Olympie, která je známá jako kolébka olympijských her. Mohli jsme prozkoumat starověké ruiny, včetně Diova chrámu a stadionu, kde se konaly původní olympijské hry. Bylo fascinující dozvědět se o historii her a významu, který měly v řecké kultuře. Měli jsme také příležitost dozvědět se o řecké mytologii a kultuře, díky čemuž jsme lépe porozuměli celé zemi. Návštěva Olympie byla skvělým způsobem, jak zažít bohatou historii Řecka a dozvědět se o jeho vlivu na svět.
Olympské pohoří je úžasné. Projít se připravenými cestičkami kolem míst, z nichž pocházejí příběhy ze známých bájů a pověstí. To bylo něco pro mě. Vodopád, kde se bohyně lásky Afrodité zrodila z pěny… Na druhé straně byl opět mezigenerační rozdíl. Tatí nějak přeslechl, kam se jede. Sedl s námi do auta a usnul. Když jsme parkovali přímo na parkovišti, které je připravené u „vstupu“ k hoře Olymp, tak se probudil… A to bylo teprve zle. Dlouho trval na tom, ať jdeme sami, že si dá někde kafe. Když mu ale došlo, že si jej anglicky sám neobjedná, nakonec to přehodnotil a vydal se s námi na cestu přírodou.
Možná to zní, jako že si z táty dělám pořád srandu. Je pravda že to s ním někdy nebylo jednoduché. Byl to typický býk. Prostě svůj, trochu dost tvrdohlavý, hodně zaměřený na materiálno. A jasně že mezigeneračně nám některé názory vždycky přijdou prostě jiné, než máme my sami. Ale byl to hodný člověk s velkým srdcem. Cíťa, který ale málo kdy dával najevo svou citlivost. Asi jako většina našich rodičů. Někdy si neuvědomujeme, že naši rodiče vyrostli v komunismu a vychovali je lidé, kteří z velké části zažili druhou světovou válku. Nemůžeme se tedy divit, že naše pohledy na svět a tím i zaryté vzorce jsou prostě rozdílné. Vím, že to někdy nejde a často jsou mezigenerační rozdíly tak hluboké, že se rodiče s dětmi nebo děti s rodičema prostě neshodnou a přeruší kontakty. Někdy i na celý život. Za ten můj mi už stihli zemřít oba rodiče. A musím říct, že ať byli jací byli, je lepší je mít aspoň chvíli a s rozdíly, než je nemít vůbec.
Na závěr . . .
Závěrem lze říci, že i když byla naše řecká cesta plná strastí a hádek, našlo se i spoustu krásných chvil, na které jsme rádi vzpomínali. Pokud byste se do Leptokarie chtěli vydat, nebojte se, že by šlo jen o letovisko, kde není nic, jen pláž a restaurace. Je to malebné městečko, které bude skvělé i pro rodiny s dětmi. Jisto jistě se dá dopravit i letecky, ale to už si dohledejte.
Děkuji za přečtení a budu se na vás těšit s příštím článkem.
💙
