S myšlenkou sepsání článku o Varech jsem si pohrávala poměrně dlouho. Zná je, troufám si napsat, opravdu každý. Pro mnohé jsou právě tím oblíbeným místem, kam se bez většího plánování vydat na výlet kdykoliv během roku. Osobně jsem je navštívila nespočetněkrát. Mám ráda jejich tradičně netradiční atmosféru. Jsou takové nečeské a tím absolutně nenarážím na pro ně tak typickou „východní klientelu“. O víkendu jsem ale po nějaké době zasedla k restům a spolu s nimi i k archivování fotek. To mám také ráda. Prohlížet, zavzpomínat, nacítit se do prožitých zážitků. Vary na mne vyskočily tolikrát, až jsem to pro pocit jasného znamení nevydržela a v hlavě si začala pohrávat s osnovou možného příběhu. Tak to mám vždycky. Zdánlivě nepatrný podnět spustí kolečka myšlenkového soukolí, a když má článek vzejít, zapadají do sebe zoubky sami. Někdy článek píšu na několikrát, někdy doslova jedním dechem. Jedno už vím ale jistě, jakmile víc mažu a přepisuju, než souvisle píšu, notebook jednoduše zavírám a nechávám pracovat flow. Na múzu se nemá a dle mých zkušeností ani nedá tlačit. Frnkne stejně lehce, jako přišla. 🙂 Tentokrát postačilo spatřit několik zachycených momentek. Navíc jsem v týdnu – shodou okolností, dávala v práci podepsat listopadovou dovolenku. Čeká nás totiž s mamkou náš již tradiční karlovarský výlet.
Cesta je cíl
Z Plzně máme Vary necelou hodinku cesty. Trasa je to příjemná, jede se sama. Těšíme se na ni vždycky. A tím „my“ myslím sebe, spolujezdce a auto. 🙂 Aneb, motor si spokojeně přede, kola ševelí, spotřeba klesá, zatím co já si plesám. Hotový Andersen. 😀 Tuším, že se opakuji po xté, ale kdo nestaví v Toužimi na Shellce, jakoby ani ve Varech nebyl. Proč a nač stavět právě zde… prosím dohledat, ať tím nevysírám zkušené čtenáře. 🙂 (Pozn. Pro nováčky – najdete jisto jistě v článcích – Boží dar, Kladská…).
Silnici lemující hluboké a husté lesy, klikatící se kamenitá Ohře a strmé kopce, jako jasná předzvěst Krušných hor. Aneb, jen co okolní výhledy začínají nabývat na malebnosti, blížíte se do zdárného cíle. Třeba moje maminka si pokaždé neodpustí poznámku: „Máme to, ale krásnou zemi“. A má naprostou pravdu. Kochání mám také po ní. ♥ Vsadím svoje nejoblíbenější botky, že větu uslyším i letos. A jsem ráda, vlastně moc… Je to prostě naše. 🙂 Jen co přejedete most a spatříte nápis Karlovy Vary ve skále (asi náš malý Hollywood), jste na místě. Přirovnání k Hollywoodu mě napadlo nahodile, ale když už nad tím přemýšlím, možná to dává víc než smysl. Vždyť Vary jsou věhlasné nejen pro léčivá vřídla a (NE)alkoholické nápoje, ale hlavně filmovým festivalem! Cha, se asi nominuji na bludišťáka týdne. 🙂
Vánoční dům
Pro stejné nadšence, jakým je moje mamka, cesta končí a zároveň začíná ihned zkraje města. Přesněji… před první křižovatkou, jež Vás směřuje k centru, nebo naopak vede dále na Krušné hory, zabočíte doleva k slavnostně vyhlížejícímu zámečku, který by na periférii hledal asi málo kdo. Není to zámeček ledajaký, je téměř pohádkový. Jedná se o první a doposud jediný Vánoční dům tohoto typu u Nás. (Druhý je v Červeném Hrádku 🙂 ). Jeho tradice se píše od roku 2008, kdy si manželé Regietovi splnili svůj celoživotní sen o skutečném Vánočním domě a spolu s pár zaměstnanci zkusili prostory zámku prvně vyzdobit. Jsou to takoví Clausovi v česko-ruském pojetí. Tomu odpovídá i zdobnost a pro mne až kýčovitost všech exponátů. Prapůvodní myšlenkou byla možnost celoročního připomenutí nejoblíbenějšího období v roce – Vánoc. Spolu s kapkou zámecké romantiky a puncem luxusu. Pravdou je, že už na parkovišti na Vás doslova dýchne kouzlo Vánoc. Celý komplex je rozdělen na několik sektorů. Doménou je prodejní expozice v hlavní části zámku, kterou procházíte a de facto vše co vidíte, lze na místě i zakoupit. Prodavačky, jak jinak než ve stylových oblečcích, výzdoba kam oko dohlédne. Vše za doprovodu českých koled a všudypřítomné vůně purpury. Mamka a jí podobní jsou absolutně ve svém živlu. Já byla unešená prvně. Přišla jsem si tehdy, jako přenesená kamsi na Severní pól a jen čekala, odkud se na mne přívětivě usměje Santa, nebo Rudolf. Ti jsou tu mimochodem také, plyšoví a elektrifikovaní. 😀 Letos se bude konat tuším náš 12ctý ročník.
Mamka ví, že tiše trpím, ale když pak vidím tu její skoro až dětskou radost, nemůžu jinak. ♥ Vždy si koupíme navzájem nějakou drobnost na památku a cca po 2 hodinkách pokračujeme do další sekce – na výstavu plyšových medvídků. Ta je také největší u nás. Čítá na 12 tisíc medvídků všech velikostí a stále se rozrůstá. I vy můžete do muzea dovést, nebo poslat toho Vašeho plyšového oblíbence… a třeba se na něj pak jet se špuntem podívat a najít ho! Že mě to nenapadlo dřív, musíme zkusit. Roli špunta obstará v našem případě mamka. 🙂 V této části už většinou po tom všem lesku a blyštění se pookřeju a začnu se maximálně těšit na závěrečný bod našeho zámeckého výletu, návštěvu místní Andělské kavárny. Je vážně andělská, výzdobou i atmosférou. Na jejich marcipánovou štolu se třesu celý rok. Dát si ji v klidu k obědu. Hezky s cappuccinem. A vzít i domů, je vážně top strop. Celkově, kdo zbožňuje Vánoce, pohádky, medvídky, vánoční štolu, nebo všechno dohromady, měl by sem alespoň jednou zavítat. Otevřeno mají celoročně, ale za mě ideální pozdní podzim a nechat si navodit tu správnou předvánoční atmosféru, bo prosinec už hlásí hlavu na hlavě. To nechceš!
Asi je Vám už jasné, po kom jsem pohádkolog a duše romantická, obecná. Jaká matka taková dcera. ♥
Kolonáda
Pro NEuťapkané a NEpřejezené, je povinností popojet i do centra. Nabízí toho víc, než jen kolonádu. I když, upřímně, ta je v návštěvnosti číslem jedna, co si budem. A právem. Antické sloupy, zdobná podloubí a v květnících osázené palmy. Takový náš malý Řím.
Nemůžu se rozhodnout v kterém ročním období je pro mne nejkrásnější. Dříve rozhodně v létě, kdy město ožívá v rytmu festivalu, alkohol teče proudem od soumraku do úsvitu a párty nikdy nekončí. Ano, zažila jsem tu pár ročníků. Shlédla x-filmů a zapila je řádně Aperollem. Ve dvaceti stačí k velké radosti fotka s Vojtou Dykem. 🙂 Davy lidí Vám nevadí, jste jedním z nich… Hlavně se bavit. Duši města, jako takového, nevnímáte. To přichází až později (asi s léty). I letos jsem letní Vary stihla, po festivalu, s mojí Mallorskou rybkou. Pojaly jsme výlet jako holčičí Deluxe. Aneb, v hlavní roli letní šatičky, focení (bo je Mirča fotografka) a na společně vysněné kafe do Café Pupp. Zážitek to byl fenomenální a nejde o prvoplánové krásno, ale o celkovou atmosféru, tak výjimečného místa, jakým Pupp bezpochyby je. Káva se štrúdlem lahodné. A co nás upřímně a víc než mile překvapilo, cena česká, vlastně až podezřele. Zaznamenala jsem před nedávnem informaci, že Vary opouští její bohatá klientela, ale káva v ceně „mecáčové“? To bych nečekala. Ke splnění snu stačí občas málo a ve výsledku, je to tak moc. ♥ Zážitková gastronomie v praxi. Rozhodně zajděte.
Podzimní Vary Vás také okouzlí. Zlatavé tóny spadaného listí s kolonádou báječně souzní, a i když počasí zrovna nepřeje a babí léto nabírá sílu na další rok, zahřeje Vás v ruce teplá oplatka se svařákem. Neznám moc romantičtějších okamžiků. Jeden vlastně ano, to když Vám pod nohy zakřupe sníh. Bílé Vary jsou sen. Město se utiší a zjemní. A ač nemám ráda místní koňské povozy, všech těch nuceně nasazených koníků je mi líto, v zimě si i díky nim přijdu jako ve staré Anglii. Ruce zahřát opět svařákem, to bych neměnila, možná rovnou dvěma. Neb ruce jsou dvě a jedné by to mohlo být líto. 🙂
Jen pro zajímavost… atiku Mlýnské kolonády, zdobí 12 alegorických soch, představujících jednotlivé měsíce. Dá se tedy říci, že se tu na nás léto směje doslova celý rok. 🙂
Město z ptačí perspektivy
Kdo by se chtěl městem pokochat z nebeské výše, může vyrazit na jednu ze tří městských vyhlídek. Tou nejznámější je Rozhledna Diana. Od Puppu se k ní dostanete pohodlně lanovkou, nebo pěšky příjemnou cca půl hodinovou procházkou. Výhled je z ní za jasného počasí až 70 km daleko. V restauraci na vrcholku se posilnit a navštívit další lákadlo – Motýlí dům Papilonia s více než 30 druhy motýlků z celého světa.
Druhou, méně známou, ale o to stylovější je Vyhlídka Jelení skok – Mayerův gloriet. Na skalním ostrohu (a opravdu ne ostrovu) ji nechal vystavět v roce 1804 vlivný vídeňský obchodník Mayer. Zdobí ji altánek a socha jelena. Ta tu není bezdůvodně. K jelínkovi se totiž váže místní pověst. Prý skočil z ostrohu dolů, aby se tak uchránil před lovci družiny Karla IV. V místě, kde dopadl, vytryskl pramen horké vody, kolem něhož bylo poté vystavěno město. 🙂 Opět se na ni dostanete lanovkou, nebo pěšky přímo od karlovarského vřídla.
Třetí a poslední je vyhlídka Tři Kříže. Historicky zde byly na počest rekatolizace města vystavěny tři dřevěné kříže, které neměl nikdo přehlédnout. Až o mnoho let později se stala pro své nevšední výhledy oblíbeným místem turistů. Z centra k ní dojdete po žluté za takovou třičtvrtě hodinku.
Pár dalších tipů
Dalšími místy vhodnými k návštěvě jsou kupříkladu muzeum Jana Bechera, či Muzeum voskových figurín House od Wax a v neposlední řadě zenová Japonská zahrada u Parkhotelu Richmond. Slunce a klid v duši zaručeny.
Na kávu s ňamkou vyrazte třeba do výše zmiňovaného Café Pupp, nebo Cafe Kava, či Republica coffe. Na obídek kupříkladu do Le Marché (nebe v hubě), Ventura Pub, nebo do pizzerie Ristorante pizzeria Palermo. A to vše spláchnout drinkem v Barracuda Coctail baru, nebo v Ratini.
PS: pro unavené, nebo kocovinou trpící doporučuji pobyt prodloužit o pořádný relax v jednom z místních SPAček. Výběr nepřeberný.
A na závěr vysvětlení, proč jsem článek pojmenovala zrovna Kalamáry Vary.
Kdo viděl film Poslední prázdniny, ví. Kdo neviděl, mezeru v kinematografickém vzdělání doplní a pak pochopí.
Aneb umění žít teď a tady.
♥
