Free cookie consent management tool by TermsFeed

Tři týdny v Zemi úsměvů

Psal se březen roku 2015. Já byla mladá holka, čerstvě rozvedená, bydlící v pronajatém bytě 1+1. Jo, byl to ten s ještě původním umakartovým jádrem. Peněz bylo poskromnu. Sotva jsem se zmátořila a platila pravidelně všechny své náklady. Asi to znáte, po každém rozchodu nebo rozvodu přichází tahle fáze nových začátků. Ať už se stalo cokoliv, (co tady nebudu rozmazávat) bylo z mnohaletých plánů v páru, najednou v hlavě úplné prázdno. Pár věcí mně ale v životě nikdy neopustilo. Vždy jimi byli, jsou a budou, můj nekonečný životní optimismus, vnitřní síla, vášeň, touha a víra ve splnění svých snů. Měla jsem nutkavou potřebu zmizet. Dát se do kupy. Podívat se do hloubky sebe sama a poznat kým bez manželství, plánů a partnera vlastně jsem. Rozhodnutí bylo jasné, vydám se do chrámů a divoké přírody Thajska! Tam najdu sama sebe.

To, co si přeješ, může se splnit

Jak už možná víte, nebo tomu v nejbližší době uvěříte, Vesmír takzvaně funguje. A svá přání není radno podceňovat… Totiž to, co píše Paulo Coelho v knize Alchymista, je pravda! Myslím tím ten jeho nejslavnější citát: „Pokud něco opravdu chceš, celý Vesmír se spojí, abys mohl své přání uskutečnit“. A já si s pár drobáky na účtě přála letět do Thajska na poznávací sólo trip.

Přání v přímém přenosu

Zavřete si oči. Zhluboka se nadechněte a vydechněte. Představte si teď za svými víčky nebe. Modré nebe, odrážející se na hladině moře. Voda je perfektně čistá, má typickou modro-zelenkavou barvu. Slunce praží. S každým nádechem vdechujete těžký, vlhký, teplý vzduch, v němž se snoubí vůně kokosu, manga, neznámých květů z džungle, slané vody a pouličního jídla. Skály trčí z moře a jejich tvar se rozšiřuje, čím blíže jsou slunci. Občas se v představě mihne vysoká palma, vrhající svůj stín na bílý jemný písek. U pláže se pohupuje typická, dřevěná, polorozpadlá bárka, opentlená barevnými praporky. Najednou na sobě máte plavky, povrch vaší kůže je mírně lepkavý. Je vám vedro, ale jste šťastní. V dálce slyšíte zvuky opic, neurčitého hmyzu a ptactva. Cítíte se, jako byste tam byli. Ne, vy tam jste! Nadechněte se… a vydechněte… prožijte ten pocit v celém svém těle, až do konečků prstů. Usmějte se a uvěřte, že se stane to, co si přejete. Teď už na to nemyslete a s důvěrou prostě počkejte, až to k vám přijde samo. Jen naslouchejte své intuici a svému srdci. Povedou vás správnou cestou.
Tak takhle nějak ta manifestace přání funguje.
Za nedlouho mi skutečně přišla do života nabídka na nákup zpáteční letenky do Bangkoku, asi za 8 tisíc. Odlétala jsem v řijnu, na tři týdny.
Děkuju Vesmíre, vždycky stojíš při mně.  

Poprvé sama na druhé straně světa

V Thajsku jsem byla rok před tím, s tehdejším manželem. A tak pro mě bylo mnohem snazší hecnout se do sólo tripu. Přeci jen člověk už trochu věděl, jak to tam chodí, trochu se projevila i vzpomínka na tamější cesty, orientační smysl se probral k životu a můj strach mi spíše fandil.
Byl čas naplánovat cestu! Rozhodně jsem se chtěla vrátit do Chiang Mai. To město má tak magický vibe, že nestačí se jím nechat okouzlit v životě jen jednou. Přála jsem si vidět také na živo svou konkrétní manifestaci, a tak na travel list přibyl poloostrov Ao Nang, v provincii Krabi. Při hledání ubytka jsem rovnou našla levnou letenku z Chiang Mai do Kuala Lumpuru v Malajsii. Hele tak proč ne, aspoň něco novýho, když už jsem v tom Thajsku jednou byla. První a poslední den přespat v Bangkoku, to je jasný. A v Chiang Mai něco najdu na místě. Oukej, ubytování zabukováno.
Jsem příznivcem low cost cestování, a tak chybělo už jen sbalit se do malého báglu na 3 týdny. Plavky, žabky, kraťasy, pár triček, knížka, karta, mobil, náhradní mobil, foťák, vouchery do hotelů, peníze, pas… a vyrazit na letiště.

V Zemi úsměvů

Letěla jsem s (UIA) Ukraine Aerolines, s přestupem v Kyjevě.
Servis na palubě byl fajn, ať už ve směru Praha-Kyjev, Kyjev-Bangkok nebo zpět domů. Let trval nějakých 18 hodin. Cestu zkrátím, v tomhle případě je důležitější její cíl. Vystoupila jsem na letišti Suvarnabhumi v Bangkoku a dobrodružství mohlo začít. A to doslova. Podzimní outfit na cestu z Čech, jsem díky útočišti na letištních záchodcích rychle proměnila za letní žabkový look. Když vyjdete z prosklené haly do víru velkoměsta, je to jako facka mokrým ručníkem do obličeje. Fakt prádelna jak vyšitá. Ne nadarmo se těmhle zemím říká tropické ráje. Těžký, teplý, extrémně vlhký vzduch, v němž se mísí vůně tržnic, benzínu, tropického ovoce a odpadků vystavených přesně tomuto počasí, je všude kolem vás.

Vítejte v Bangkoku

V tomhle městě se podle mě snoubí takové množství kontrastů, jako asi nikde jinde na světě. Ale tak, všude jsem nebyla žejo. Tradiční architektura je známá svými špičatými stříškami. Majestátní chrámy vykládané zlatem, obrovští Buddhové všech možných pozic a poloh na každém rohu. Megalomanské, předražené hotely s palmami na střechách, osvícenými fasádami a přemrštěným designem. Na druhý pohled hlouček mnichů, oděných v tmavě červených rouchách, prosící v ulicích, s prázdnou bambusovou miskou, své spoluobyvatele o trochu rýže. Matka se dvěma dětmi, kteří se po ránu probouzejí na kusu kartonu, mezi šváby na špinavé ulici. Všechno tohle v jednu chvíli, na jednom místě. Víte, co je zvláštní? Zrovna tihle tři se s mnichy podělili o svoje jídlo a ze všech lidí v okolí, se usmívali nejvíce. Ne nadarmo se Thajsku říká země úsměvů. Lidé jsou tu i přes svou mnohdy těžkou životní situaci velmi milí, pokorní a připraveni vám kdykoliv pomoci. I když nerozumí anglicky a často vás jejich pomoc zavede spíše jinou cestou, než jste chtěli… nechtějí vás odmítnout a nemůžete se za to na ně zlobit. Trochu to odlehčíme. To, co v Bangkoku rozhodně nepřehlédnete, jsou rozvody elektřiny. Páni, je to docela odvaha. Když si představím volně ložená klubka s kabely, v kombinaci s jedním z místních rozvášněných tropických dešťů… Být Bangkokský kabel a déšť dva různí lidé, vytvořili by rozhodně kvalitní milenecký vztah, musí to mezi nimi vážně jiskřit.

V Bangkoku jsem se zastavila jen na první a poslední noc. Příjemně se mi spalo v Hostelu Bansabai, s bazénem a vlastní hydroponickou zahradou na střeše. Pro tentokrát byl Bangkok spíše přistávací a odletová stanice. Po koupeli ve vaně, při níž mi stejně jako vloni slezl lak na nehtech, (no jo, jiný PH vody) následovala cesta na tradiční sobotní trh. Všude plno ovoce, zeleniny, rýže, místních barevných šatů, kalhot a kraťasů se slonama, boho tílek, lapačů snů, hudebních nástrojů… No nádhera, škoda že se mi nic z toho nebude chtít tahat 3 týdny v batohu. Za hoďku na tržnici mi někdo stihl nenápadně vyčoudit z batohu foťák. Nevadí, třeba ho potřeboval víc než já. Na spravení chuti jsem objednala Pad Thai, polila ho místní dobrotou z česneku, barevného chilli, a rybí omáčky. Pak se stavila ještě koupit lístek na autobus, pro noční přejezd do Chiang Mai. Pak už jen znovu vykoupat, a po dlouhé cestě se pořádně vyspat, připravit se na další dobrodružství.

Kdo budete v tomhle velkoměstě chtít trávit více dnů, jistě stojí za to navštívit chrámový komplex Wat Pho, s obřím ležícím Buddhou, který má myslím 12 metrů na délku… Oslnivé plovoucí trhy, královský palác a pro experimentátory starou známou Khao San Road. Taky stojí za to mrknout do China Town. Dopoledne druhého dne jsem po procházce městem zjistila, že můj mobil zhebnul z toho šíleného vlhka (stejně jako vloni). Můj flegmatismus byl v tu chvíli na místě, protože už doma proběhla příprava přesně na tuhle situaci. Vytáhla jsem z batohu mobil náhradní, přehodila simku a jelo se prostě dál. Jo a ten trik s pytlíkem s rýží vám z toho mobilu tu vlhkost fakt nevytáhne. Poslední cestou v Bangkoku byla pro teď projížďka lodí po té krásně špinavé královské řece. Pak už jen na autobusové nádraží, koupit čerstvý kokos a přesouváme se přes noc na sever.  

Chiang Mai

Tohle městečko mně vážně očarovalo. Přes to, že je druhým největším městem Thajska a má rozlohu asi jako Plzeň, mu s dovolením stejně budu říkat městečko, pro jeho malebný vibe. Za zbytky starého opevnění se rozkrývá jedna nádhera za druhou. Jen za hradbami najdete kolem 300 buddhistických chrámů. Tohle městečko je plné mnichů. Vzduch je protkaný spiritualitou, pokorou, touhou po sebepoznání… a voní po tyčinkách ze santalového dřeva. Z každého chrámu zní jemná hudba, nebo cinkají libé melodie zvonků, tančících v jemném větru. Dovnitř do chrámu můžete vejít jen bosí. Ženy navíc se zakrytými rameny a koleny. To ale nevadí, všechno tady stojí za to. Celé dny jsem na sobě měla kalhoty se slonama, vlasy sepnuté do neurčitého drdolu, nohy bosé…make-up jsem si z domova pro jistotu vůbec nevzala. Jen sama se sebou, se svou hlavou a svým rozbitým životem. Mé dny naplňovali procházky s čerstvým kokosem v ruce, objevování exotických rostlin a živočichů, barevných motýlů… a hodiny strávené meditací v chrámech. Potřebovala jsem zjistit kam patřím, a kam chci, aby dál směřoval můj život.

Tady v Chiang Mai jsem hledala ubytko až na místě. Našla jsem útočiště u jednoho thajského dědečka, který pronajímal část svého skromného příbytku. I když byla postel jen dřevo bez matrace, rozhodla jsem se srovnat si záda a přispět mu do rozpočtu. Ke snídani vařil tzv. „překvapení, zabalené v banánovém listu.“ Musím říct, že někdy to bylo překvapení příjemné. Jindy jsem kousla třeba do kombinace ryby připravené na sladko, nebo sladkých fazolí s kokosem a vejcem. Pán vařil dost podobně, jako tehdy po rozvodu rozvíjel svůj kuchařský um můj táta. Ale není nad to, objevit místní kolorit.
Po večerech jsem vždy Tuk-Tukem zajela na místní Night Market. Tam to žijo! Nakoupíte tady si úplně všechno, od oblečení, přes suvenýry až po vynikající jídlo, které připravují místňáci u svých stánků.

I když je to trochu bizár, doporučuju udělat si procházku do ženské věznice a rovnou se tam nechat namasírovat. Chovanky se tady mohou za předpokladu řádného plnění výkonu trestu, učit thajské masáže. To aby se měli čím živit, až je jednou propustí. Většina žen je tu prý za krádež, ale i tak je docela vzrůšo, když se vás dotýká žena, která možná těma stejnýma rukama někoho zabila… a vy se u toho zároveň snažíte uvolnit.

Poslední den jsem věnovala výletu tzv. „na kopec“ do trochu, od města vzdáleného chrámu Wat Phra That Doi Sutep. I když je cesta docela krkolomná, a zmíněný „kopec“ není žádný malý kopeček, šla jsem záměrně po svých. Cestou se dá totiž mrknout k vodopádům Huai Kaeo, do džungle. Ten den jsem měla štěstí, nebyla tu ani noha. Lesní cestou jsem vyšlápla až na vrchol, k padající vodě. V podloží řeky, se letitým kontaktem s tekoucí vodou, vytvořily jakési kamenné vany. Stála jsem sama v džungli. Kolem mě jen čistá příroda, voňavé květy i obří listy neznámých tropických rostlin a spousta barevných motýlů. Neváhala jsem, sundala oblečení a zaplula pod vodu do zmíněné vany. Tak intimní propojení s přírodou jsem ještě nikdy nezažila. V tichu uprostřed džungle, jsem najednou pocítila, že je v mém životě všechno přesně tak, jak to má být. A jsem sama se sebou vlastně šťastná. V chrámu na kopci jsem si už jen zameditovala a vydala se zpět dolů do města. Čekal mně jen spokojený spánek. Na druhý den následoval letecký přesun z Chiang Mai do Kuala Lumpuru, v Malajsii. Ten pro teď úplně vynechám. Zaslouží si totiž samostatný článek (na který se alespoň můžete těšit). Takže teď přeskočíme zpátky k Thajsku.

Krabi, Ao Nang

Další cesta směřovala do Thajské, docela známé provincie Krabi. Konkrétně na poloostrov Ao Nang. Cestovala jsem mikrobusem, ze zmíněného Kuala Lumpuru po pevnině, až na Krabi. Kupodivu je to docela kousek. Tedy, kousek, 10 hodin cesty, ale docela to bodlo.  Potřebovala jsem si oddechnout, trochu se vyspat a natáhnout své unavené nohy.


Když jsem dorazila na Krabi, následoval ještě přesun již zmiňovanou, vysněnou, dřevěnou bárkou přímo na Railay Beach, součást Ao Nang. To byla ale šílená jízda, to vám povím. Propadající se ošuntělá loďka hojně oplývala dírama v podlaze… dovnitř pomalu natékala voda. Řidičův pomocník jí občas nabral do kyblíku a vyhodil zpět do moře kolem nás. Jelo se stále rychleji. Po bláznivé jízdě jsem vystoupila na takové to plastové, plovoucí, neukotvené molo.
Už jsem byla očekávána v resortu Tropical Sunrise, takovém společenství bungalovů, zasazené do divoké přírody, v srdci Ao Nang. Nádhera. Všude kolem stromy s avokády, karambolami, kiwi… ananasové a kokosové palmy. Květiny zářily barvami a voněli už z dálky. Kolem létali barevní motýli i všemožný hmyz. Ze stromu na strom přeskakovali opice.

Dostala jsem klíče od svého skromného domečku s verandou, s výhledem přímo na moře a skály. Pokoj byl celý z mahagonu, s čistým bílým povlečením. Po sprše a krátkém šlofíku jsem se šla projít kolem poloostrova. Z jedné části byl klasicky příliv a z druhé odliv. Najednou se přede mnou rozprostíralo to vysněné panorama. Můj sen se splnil! Se vším všudy. Z vody vyčnívaly typické skalnaté útvary. Některé z nich nebyly jen „obyčejné skály“ ale také trochu strašidelné jeskyně. Ta nejznámější v blízkosti mého dočasného „doma“ byla Phra nang Cave, jeskyně plná posvátných Lingamů. Barevně malované, do textilií oděné, dřevěné, kamenné i jinak umělecky ztvárněné penisy. Legenda praví o manželích z rybářské vesnice, kteří při společném výjezdu ztroskotali. Manžel se ztratil navždy na moři a manželka se doplavila do této jeskyně, kde na svého muže čekala a vzývala pomocí posvátných lingamů boha Šivu, aby k ní manžela přivedl zpět. Jestli se ještě někdy setkali, to nevím. Ale jelikož stále věřím na lásku a jsem velký životní optimista, sním o tom, že ano.

Dny na Ao Nang ubíhaly docela rychle. Každý den jsem na snídani nabrala do sáčku vařené maso a šunku, abych mohla nakrmit místní hladové kočky. Byly rády.
Nakonec spala celá rodinka u mě na terase, po celou dobu pobytu.
Všechny dny plynuly v podobném duchu, ve znamení odpočinku. Odpoledne jsem chodívala na pláž, hrát si na „Miče Bjukenena“ a pokořovat pravidelně svůj strach z divokého moře a hloubky v něm. Pak následoval nějaký pálivý oběd ve společnosti dobré knihy. Meditace. Na večeři pokaždé do jiné restaurace a pak tradičně na 2 plechovky Singhy nebo Changa do místního baru. Hlavním úkolem bylo prožít každý den tak, abych byla co nejvíce v klidu, v sobě a se sebou.

Dovolená už se krátila. Předposlední den jsem přejela autobusem zpět do Bangkoku, přespala opět v Bansabai Hostelu, užila si poslední výhled od bazénu, na město při východu slunce… odpoledne nakoupila suvenýry pro všechny mé přátelé a blízké, a vydala se metrem na letiště.

Byl čas, vrátit se domů.
Byla jsem pořád stejná, přes to ale úplně jiná a nová.


Děkuju ti Thajsko, vždycky pro mě budeš zemí úsměvů,
ale nejen proto, že se ti tak říká…
Tehdy jsi totiž v jedné moc smutné ženě,
probudilo touhu po životě a vrátilo jí úsměv
na tvář.

🧡


Martina Borníková
Jsem žena, která věří na zázraky. Život je sám o sobě prázdné plátno, které můžeme s vášní, pokorou, touhou a sílou vymalovat svými splněnými sny. ❀

Komentáře: 4

  1. ❤️❤️❤️❤️❤️ krasny,uprimny. Clovek,ktery v Thajsku nebyl,precte clanek a uz vi,kam by se chtel jednou vydat…. Dekuji.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *