Letošní léto bylo tak povedené a ať mi někdo zkusí říct, že ne! Ano, mohlo by trvat klidně do prosince, pak rovnou přivítat paní zimu a s ní mrazem zčervenalé nosy, kupu sněhu a sněhuláky smějící se z každé loučky a zahrady. Bílé Vánoce a po Novém roce obleva. To vše za přítomnosti nekonečného sluníčka. Ideální svět. To bychom ale nemohli žít v našich končinách, kde klimatické podmínky přejí tradičnímu čtveru ročnímu období. Ač jsem jednoznačně letní typ, kopu hlavně za team slunka. Je mi jedno, jestli se na mě směje skrz rozkvetlé stromky, zářivě barevné listí, či mrazem ojíněné větvě, prostě ať svítí a zvedá nám náladu. A letošní léto přálo, co do teplot, tak hlavně slunečního svitu vskutku ve velkém. Od června do září. Ty aktuální přeháňky jsou sice smutné z hlediska tušení blížícího se podzimu a brzké tmy, ale také zapálených svíček a svařáku… Vše královsky kořeněné, jako celý podzim. Zas ty dvě strany mince. Výletů jsem letos v létě stihla, jako roky ne a během všech se na mě smálo přívětivě, asi vědělo, že ho nutně potřebuji. Že nutně potřebuji dobít téměř prázdné baterky.
Kam to bude?!
Martince, mojí druhé býčici jsem loni svědčila svatbu a od té doby jsme o společně stráveném, relaxačním dni mluvily. Běžně stíháme tradiční kafíčka, narozeniny se svátky slavíme formou dobré večeře. Poslední výlet jsme podnikly tuším nějakých 5 let zpátky. Plánů jsme měly obě plnou hlavu, možných termínů už méně, ale vymyslely jsme. Opět pátek. Volné pátky mě baví moc, skvělá možnost, jak si prodloužit víkend a přitom (ne)ošidit pracovní povinnosti. Kamínkem úrazu a jediným drobným zádrhelem se ukázalo být sladění našich představ. Ne že bychom se neshodovaly, spíš nás toho napadalo tolik, až jsme se jednoduše nemohly rozhodnout. Ještě týden před naším dnem „D“ jsme se vzájemně utvrzovaly ponecháním ve FLOW, že se to správné ukáže. Ve středu jsem si drobně zapanikařila, už by chtělo mít alespoň lehký plán, a tak jsem ještě pár minut před středeční půlnocí vypisovala možnosti, co a kam. Města se zavrhovala jedno za druhým, neb které jsem před nedávnem náhodou nenavštívila já, navštívila Martinka a opačně. I přes mou nekonečnou energii, jsem vzhledem ke každodennímu sportování výjimečně nepreferovala ani výšlap a hory. Navíc se předpověď stále více přikláněla k dešti a zamračenu. Rozhodly jsme se tedy pro návrat ke kořenům a k naší rok staré myšlence relaxačního dne s wellnessem.
Marťa v minulosti doslova pěla ódy na zámecký komplex Dlouhá Lhota, který jsem neznala. Role se tedy rozdělily samy. Já řeším vše ohledně čtyř kolé krásky a na Martince je rezervace wellnessu. Mimochodem, komplex je nedaleko Příbrami a to se mi parádně hodilo pro plánování dalšího programu.
Konečně pátek
Ráno se sluníčko zrovna přívětivě netvářilo a já se vymyšleným programem nejen utvrdila, ale ve vteřině i sžila. Snídaně výjimečně lehká, neb to vezmeme přes Rokycany a kdo jede přes Rokycany, ten musí zákonitě navštívit kavárnu Presto. Jejich dezerty jsou fenomenální, škoda si na nějaký nenechat v bříšku místo. 🙂 Devátá je evidentně moje startovací hodinka. Ani tentokrát tomu nebylo jinak a přesně 9:00 jsem s otevřenou náručí přivítala na místě spolujezdce svou dovolenkovou parťačku. O půl hodinky déle jsme už nadšeně stály u pultové vitríny a dortíky doslova hltaly očima. Jen mezi námi, Martinka je nutriční terapeutka a to výborná, všestranná, ke každému individuálně přihlížející a i ona si dala! Pro jednou se to nezblázní, přece. Můj American apple Pie byl absolutní top strop. Nejlepší co jsem v Čechách jedla. Přísahám na holý pupík. 🙂
Březnice
Operativně jsem pokračování trasy vybrala přes Březnici, kde je nejen krásný, stejnojmenný zámek, ale i pro lehkou chůzi příjemný park. V místní kavárně espresso č. 2 a než se podíváme hrnečkům na dno, usměje se na nás sluníčko. Mám radost. Velkou. Po dopití lahodné kávy přímo dvojitou, možná trojitou. Rozhodně upřímnou. ♥ Taková drobnost a jak potěší. Já tyhle maličkosti přímo zbožňuji. Aneb, na detailech záleží. Sluníčko pálí ostře, předbouřkově, ale nám to vadí pramálo. Těšíme se dál. Víme, co nás čeká. A nemine?
Svatá hora
Naše další kilometry a kroky míří totiž do Příbrami. Zajímavé, že po Ostravě padla volba zrovna na další havířské město. Tuším, že ne náhodou. 🙂 V Příbrami jsme si opravdu moc přály navštívit Svatou horu. Ale ne ji vyjet, ale vyjít. Po věhlasných svatohorských schodech. Je jich celkem 365, jako dnů v roce… Bližší vysvětlení samotného počtu schodů jsem, ale bohužel nenašla, můžeme se jen domnívat. Vedou z centra až ke korunovačnímu oltáři. V samotném schodišti jich je 343. Schodiště je důmyslně skryté v tunelu, který vskutku není pro klaustrofobiky. Své jistě dělá i prazvláštní energie, která, jako by Vás od vkročení do tunelu zahalila do tajuplné mlhy. Po vystoupání schodů jste v nebi, pocitově, i výškově. 🙂 Zabíračka na stehenní svalíky zaručena. Až budu příště opět tvrdit, že mě čeká naprosto odpočinkový a nesportovní den, prosím o připomenutí. Asi to jinak neumím. Ale stálo to za to!
Samotná bazilika je překrásná, energicky neskutečně silná a taková, řekla bych až mystická. Je nejvýznamnějším poutním místem u nás a nad svým okolím drží stráž již více než 300 let. I k ní se nečekaně váže nespočet bájí. Asi nejznámější je legenda o uzdravení zraku nevidomého Jana Procházky. Věřila bych jí, oči zde přecházejí všem. ♥
Dlouhá Lhota
Dortíky jsme tedy logicky vychodily raz, dva, 365 🙂 a lehce vyhládlé vyrazily do cílové destinace, kterou pro naše páteční odpoledne představovalo Panství Dlouhá Lhota, jak se hotelový Spa a wellness resort celým jménem nazývá. Od Martinky jsem věděla, že je boží. I mi před odjezdem posílala odkaz na webové stránky, ale já chtěla být pro jednou překvapená a vydržela až do příjezdu. Spadla mi brada. Spíš než panství, je zámečkem, nebo hrabstvím, to zní tradičněji. Opravdu a naprosto perfektní prostředí, rozsáhlý zámecký park s desítkami fotogenických a hlavně odlehle romantických zákoutí. Růžemi prorostlé branky, všudypřítomné rozkvetlé Hortenzie. Ty miluji, kdo by ještě nevěděl. ♥ Kamenné seskupení aka malé Stonehenge. Nechybí tu ani rybníčky a pro špunty houpačky. Ty myslím využijí i novomanželé… pro focení, myslím! 😀 Dále pak tenisové kurty. Stany pro svatebčany, či oslavence. Venkovní posezení a samozřejmě hlavní budovy restaurace, wellnessu a zámeckého ubytování. To jediné mi k nahlédnutí zbývá. Příště. Na mé 35té narozky, už máme plán. 🙂 Jen ty Hortenzie tuším v lednu nepokvetou. 🙂
Ale hezky popořádku. Rozvášnila jsem se tak, že bych opomněla to nejpodstatnější, kvůli čemu jsme sem zamířily.
Wellness
Jako první jsme usedly k pozdnímu obědu. Hezky venku s výhledem do parku a na zámek. Slunko se opět rozhodlo zpříjemnit nám už tak báječné chvíle a vykouklo zpoza nachových mračen, které daly tušit, že ne všude mají zrovna takové štěstí, jako my. I tady pršet bude, o tom žádná. Uvidíme načasování, ale třeba se vybouří během našeho wellnessování. Nevím, zda máme poslední dobou prostě kliku, nebo se úroveň restauratérství tolik zvedla, ale i zde musím vyzdvihnout obsluhu. Do jednoho všichni přívětiví, tak akorát úslužní, přitom ne přehnaně „vlezlí“. Obě jsme si daly jejich specialitu v podobě salátku s trhaným kuřecím Supreme. Takový hodně vytuněný Cesar salát. Zálivka domácí, chlebík taktéž. Dokonce i máslíčko, což já hodně, ale hodně oceňuji. Oproti klasickému kuřecímu prsu, bylo to Supreme s kůžičkou neuvěřitelně šťavnaté a měkoučké. Krájet se dalo pouhou vidličkou. Přísahám. Opět na holý a navrch plný pupík. 🙂 Spláchnout zaslouženou malou plzničkou a už se kutálíme do saunového ráje.
Pravda, že sauny povětšinou vyhledávám hlavně v období nutném na prohřátí, tedy podzim-jaro a celoročně pak po horských túrách. Neznám nic lepšího, než uvolnění ve finské sauně, dlouhou chůzí namožených svalů. A následné zchlazení v horském potůčku. To můžu.
My dnes nemáme ani zimu, ani po túře. Schody a lehké procházkování nepočítám. Na druhou stranu, když k mému aktuálnímu týdennímu nájezdu kilometrů na kole přičtu kilometry naběhané a nachozené, je stav „po túře“ docela adekvátní.
Celý wellness zahrnuje klasicky studený bazének, ve kterém si na pohodu i zaplavete. Prosklenou odpočívárnu s výhledem do zeleně parku a samotné sauny. Aroma – bylinkovou, tureckou, parní a naší oblíbenkyni finskou. Po nachystání jsme se rozdělily, Martinka šla nejprve plavat a já si lehla se svými myšlenkami do bylinek. Následovala již společná finská, odpočinek na lehátcích, u kterých víc než kvituji pohodlnost matrací. Cyklus číslo dvě a největší neskutečnost ever. My totiž během druhého odpočinku usnuly. Doposud se to nestalo ani jedné a najednou oběma a ještě naráz. Krásná čtvrt hodinka vydatného spánku včetně REM fáze se sněním. Nechápu. Doslova nám vlila novou krev do žil. Do růžova vyspinkané jsme dostaly chuť na kávičku. Zabalené do osušek jsme si s ní sedly opět na vzdoušku a do třetice všeho dobrého, i tentokrát se na nás usmálo štěstí v podobě hřejivého sluníčka. Cappuccino v takovém prostředí chutnalo, jak jinak, než božsky. Všechny smysly si zavrněly blahem. Ještě dva cykly saunování, pořádně zaplavat a rozloučit se s okolní nádherou závěrečnou procházkou po areálu. Už teď se těším na příště. Místo noci na Karlštejně, bude noc na Panství. A kdyby paní zima přála a krom slunka nám krajinu pocukrovala aspoň trošku na bílo, budu hopsat radostí, jako kozoroh přešťastný. 🙂
PS: když může být levhart sněžný, může být i kozoroh sněžný, že?! 🙂
PS2: Takže, drahá paní zimo, rozumíme si? Prosím a děkuji předem, převelice.
♥
