Jak bývá mým dobrým zvykem, povětšinou sdílím v každém cestovatelském příspěvku, nějakou lehkou srandu. Tu zažitou, s příběhem spjatou, ať už aktuálně, či s návazností z minulosti. Vtip a nadsázku vnímám, jako ideální koření každého příběhu, který má za „něco“ stát. V minulém článku jsem se zmiňovala o možnosti sepsání fejetonu na téma: „Prší mi vždy a všude.“ Na ten pro tentokrát úplně nedojde, ale jinak sranda bude! Snad. 😊 Pravda, mohla jsem příspěvek upravit tak, aby splňoval představu takzvaně ideálního výletu, ale nějak tuším, že obdobný zážitek za sebou máme naprosto všichni a proč se s ním tajit. Jen ať víme, že žádný výletnický průběh není špatný, že happy endu s pořádným zádrhelem si vážíme o dost více. A hlavně, že je nutné se z toho nepo…t 😀
Změna je život
S Terčou jsme ladily společný den volna poměrně složitě, vytíženost se ukázala být v létě ještě intenzivnější. Výjezd na noc nám bohužel nevyšel a tak volba padla alespoň na pátek, ať si prodloužíme víkend. Počasí navazovalo na to Havířovské a předpověď hlásila možné atakování teplotních rekordů, na túru tedy opět ideální. 😀 Šumavku jsme výjimečně zavrhly, neb nás čeká na podzim a na celý víkend. Bude výjimečně lokační změna a oblast dáme doposud pro obě neznámou. Jako víc než dobrý nápad vzhledem k představě a časovým možnostem se při rozhodování zdála naučná stezka Lesná u Tachova. Krásná trasa Českým lesem, prošpikovaná dřevěnými chodníčky a informačními tabulemi u jednotlivých stanovišť. Těch mělo být celkem 12 na 12kilometrovém okruhu. Vzdálenostní pohoda a žádné hory-doly.
Pátek, bláznů svátek
Probuzení proběhlo do překrásného, letním sluncem prosyceného rána. Snídaně dovolenková, domácí fresh, obložený croissant a dvojité espresso. Posedět na balkonku a nikam nechvátat. Neb snídaně dělá den. S žabkkou jsme vyrazily v půl 9, na 9 ve Zbůchu, kde k nám přiskáče druhá členka posádky a pofrčíme nach Tachov. Nutno podotknout, že už ráno slunko žhnulo, jako by chtělo dohnat všechny letošní, zamračené dny. Žabka číslo dvě na nás čekala už u vchodových dveří a společně jsme si ve vteřině vyměnily nadšený úsměv. Navigace prozatím zbytečná, neb do Tachova trefíme i po slepu. Zapneme ji až ve městě, spíš informačně, bo mám šikovného kopilota. Na svačinku – prasárničku jsme stavěly ještě před Tachovem. Povinné kafíčko a navrch obří waflička s nutelou a šlehačkou. Ať máme sílu a lépe se nám ťape. Do města za nosem a nastavit trasu. A tak si jedeme, povídáme, okolí se pozvolna míhá, až náhle moje řidičské oko zaznamená oproti navigačnímu plánu hlášenou uzavírku. Vzdálená je kilometr a půl… asi uhneme k Českému lesu před ní, ba ne. Přesně po kilometru a půl končíme před vybagrovanou silnicí. No nic, to objedeme. Návrat a pokus číslo dvě se stejným výsledkem. Následoval další a další. Dobře, zkusíme tedy navigaci jinou. Selhala seznamovská, googlovská a již nepřekvapivě i applovská. Vždy skončíme u několika kilometrů vybagrované silnice, za kterou se ale nutně potřebujeme dostat.
Selským rozumem jsme zavelely k ústupu a po otočce č. XY nalezly první a jediné značení objízdné trasy… a světe div se, až za zatáčkou, kam máte odbočit. Lehce rozčarované jsme se zasmály a cesta mohla pokračovat. Situace se bohužel opakovala i s hledáním vesničky, ze které naučná stezka začínala. Ti tachovští asi neznají značení nebo nevím. Spravilo to pár peprných slov. Mimochodem, v práci jsem na sebe samu ušila bič v podobě zaplacení pětikoruny za každé sprosté slovo. No, co Vám budu, pracovní kasička hlásí deset korun, ale tady by se pomyslné prase poměrně pomělo. 😀 (4P – Zkuste to říct 4krát a rychle 🙂 ). Zorientovaly jsme se až podle kostela, který měl být počátečním startem. Auto ponechaly v relativním chládku a opět s dobrou náladou vstříc 12 km procházce. U turistické tabule zmapovat v rychlosti terén a dle instrukcí vyrazit po zelené. Cesta se z vesnice stáčí kolem rybníčka, do polí a konečně i do lesů. Příroda krásná a nikde nikdo. Aby také ne, páteční horké dopoledne ťapání vyloženě přeje. První zastávka u roztomilé kapličky.
Povinné foto na okolních kamenech takzvaně na žábu a pokračujeme dál. Výhledy boží. Přírodou a terénem mi okolí hodně připomíná Brdy, a to já můžu! U studánky s křišťálovou vodou stavíme na osvěžení a chválíme si, jak nám okolní krása skvěle vykompenzovala tu podivuhodnou cestu.
Co ještě?!
Kilometry utíkaly rychleji než voda, až jsme se v jednu chvíli na sebe s Terčou zamyšleně podívaly a skoro jednohlasně konstatovaly, že už by mohly začít slibované mokřady a vřesoviště. Jsme se děsně těšily na ty dřevěné chodníčky a lávky. Zvláštní také, že nikde nejsou informační tabule, jak se v popisu stezky uvádí. Po zhlédnutí hodinek, které hlásily půlku celkové vzdálenosti, nám pomalu začíná docházet, že tady něco nehraje! Následovala desetiminutovka hledání v turistických online mapách a bohužel i zjištění, že jdeme úplně, ale úplně špatně. Jestli jsme se smály při otáčení auta, teď smíchy brečíme. Možnosti jsou dvě, pokračovat bez vyhlídky na občerstvení delší cestou, nebo se vrátit takříkajíc po stejné a opět bez vyhlídky na občerstvení. Jako zběhlé turistky s sebou sváču sice máme, včetně pití, ale 35stupňové horko a kopcovitý terén si vybraly svou daň a barel jsme vskutku nenesly… Si přece po cestě sedneme a dáme něco dobrého. 🙂 Druhá půlka se šla svižně, leč lehce náročněji.
Celou dobu dumáme, kde se stala chyba. Po zelené jdeme od začátku a stále… začínáme toho mít lehce dost. Po krk karambolů a plné kecky z únavy. Vidinou bylo vychlazené pití a káva. Už při parkování jsme zahlédly typicky vesnický konzum a věřily, nebo spíše musely věřit, že páteční otvíračka bude uhnaným turistům milostivá. Naštěstí byla. Terka sáhla po Cole, já po Capri-sunu, aneb cukr nedeed. Velkou vodu s sebou a pro jistotu i Ice coffe, bo kofein nedeed. Po dotankování základního paliva se zvědavě vracíme na start ještě jednou juknout na tu proradnou informační tabuli. Díváme se na ni, jako dvě husy do lahve a i nadále nevíme a nechápeme. Až u auta nám při pohledu na kostel svitne. My měly jít opravdu po zelené, ale na druhou stranu. Cha! Škoda, že to není značené. Nijak! Nečekaně! Hladové, jako vlčice sedáme do žabky. Husa, Vlčice a žába, hotová pojízdná plzeňská ZOO. 🙂 Po rychlé úvaze se na oběd rozhodneme vrátit do Tachova. Je nejblíž a relativně velký, restauraci vybereme raz dva. Cha podruhé, nebo potřetí. 🙂
To nejlepší nakonec
Mezi námi…, za mě je to město děsně zvláštní. Centrum Vás v jednu chvíli přivítá krásným středověkým opevněním, až zajásáte, ale běda, jak někam z hlavní silnice (mají asi jen tu jednu 🙂 ) odbočíte. Jako, každá cesta vede do Říma, tak tady platí, že každá cesta vede z Tachova. Hotová únikovka. 🙂 No nic. Z auta si všimnu krásně vyhlížející restaurace zasazené přímo do kamenného valu města. Není čas ztrácet čas, bo z přilehlého parkingu právě vyjíždí auto a místo pro žabku bychom tak měly. Rychlá pravá a už míříme k restauraci. Vypadá opravdu moc hezky. Z venku. Jak vypadá zevnitř už nezjistíme, neb je, světe div se, naprosto nečekaně uzavřená! Míra zoufalství s přetažeností právě dovršila svou mez a my opravdu brečíme smíchy. Kolemjdoucí nechápou. Ani nemůžou. Tady je možné všechno. Za broukání:“ Nám už je to všechno jedno…“ dojdeme procházkou do centra a konečně usedáme na hodně pozdní oběd v Restauraci River.
Losůsek výtečný, pivko osvěžující a káva vyvoněná. Doporučujeme. I když, nám by v tu chvíli pravděpodobně chutnalo všude. Jo, a že začalo poprchávat zrovna ve chvíli, kdy jsme usedaly na venkovní zahrádce, ani nekomentuji. Aneb konec dobrý, všechno dobré.
Co nás nezabije, to nás posílí
Sečteno podtrženo, kilometrů jsme autem najely o poznání více. Nachodily jich, ale stejně. Díry do hlavy si podle plánu vzájemně vymluvily. Zároveň je i báječně vypnuly. A třeba správnou cestu najdeme příště. Jestli ovšem bude nějaké tachovské příště. Na Šumavce, v Krušných horách, vlastně nikdy nikde, se nám NIC obdobného nestalo. Ale zase je to poměrně výzva. A výzvy my rády, tuze rády. 🙂
