Colors of Ostrava – part. II

Už v předešlých článcích jsem se opakovaně zmiňovala o svých přátelích. Mám na ně opravdu štěstí. Pojem skutečné přátelství jsme si společně ozkoušeli v mnoha životních zkouškách. A když nad tím tak přemýšlím, je poměrně zajímavé, že všechny kamarádky jsou ze tří pro mne asi osudových znamení. Rybky, býčice a račice. 🙂 Niky je v býku. Typicky temperamentní, horkokrevná, energická a se srdcem na dlani. Stejně, jako Morava. ♥ Po uveřejnění první části článku jsme si společně zanotovaly, jak nám při jeho čtení došla výjimečnost celého společného týdne a že bychom na jeho průběhu neměnily zhola nic. Aneb, když skutečnost předčí očekávání o level milion. A pak, že se očekávat nemá. Nesmysl. To právě naše představy, tužby, těšení se a přání, jsou společným činitelem očekávání. Tak vstříc splněným snům. ♥

Den třetí

Po dvou totálně nabušených dnech byla chuť a potřeba trošku zvolnit. Léto se celý týden ukazovalo v tom nejlepším světle a snad prvně přálo po celou dobu. U mne totiž není absolutní výjimkou, když na dovolené prší i v destinacích, kde to v letních měsících neznají ani místní. Mohla bych vyprávět. Jasný fejeton na téma déšť na Menorce, Mallorce, Kanárech,Tunisu. 🙂 Nemusím pokračovat. Ale tentokrát ne. Vzbudily jsme se opět do azurového rána, kdy teploměr sám lehce překvapený ukazuje 25 stupňů už od rozbřesku. Snídani jsem potichu, jako myška nachystala sama a tu Niky radost vidím ještě teď. Co si budem, neznám nikoho, komu s láskou nachystaná snídaně nechutná dvojnásob. Plán dne zněl tedy pro dnešek jasně. Pobalit plavky, krémy a vyrazit na nedaleké koupaliště.

Osobně nejsem česko-koupací typ. A koupališťový už tuplem ne. Je to asi dáno i zkušenostmi z plzeňských Slovan. Ne, že by byl bazén špatný, ale na tu kvantu horkem splavených návštěvníků je velikostí spíš, jako větší dětské brouzdaliště. A já chcu plavat, dýchat a do nikoho nevrážet. Občerstvení bez komentáře a plocha k ležení víc než žalostná. To nechceš. Tečka. O to víc mě ale překvapilo havířovské koupaliště Jindřích, které čítá nejen vícero bazénů, brouzdaliště pro sviště zvlášť a bokem, ale i tobogány, beachové hřiště a ohromnou plochu k ležení. Na trávě, betonu, dřevěných lehátcích. My strategicky zaujaly polohu na travičce, co nejdál od okolního ruchu. A protože jsme holky znalé a úpal je to poslední co na dovče chceš řešit, zaběhly jsme si pro jistotu hned pro občerstvení. Jo, plzeňská dvanáctka na slunku a navrch dopoledne. Dovolenkový mood v praxi. Další věcí, která nás spojuje, je neschopnost vydržet na jednom místě déle než pár minut. A tak následující hodiny plynuly v rytmu poslunit, zaplavat a na novo. Na zpestření sjet párkrát tobogán. Bo, kdo si hraje, nezlobí. A, že my dvě zlobit umíme! 😀

Mile mě překvapilo i občerstvení. Nechci vypadat, jako „vybíravec obecný,“ ale můj vztah k jídlu a požitkářství je všeobecně známý. Do batůžku jsem si tak pro jistotu a strýčka příhodu nabalila ňamky, ale vůbec na ně nedošlo. Pizza Quattro formaggi vskutku dobrá, velké překvapení! Ice cofee se sladkou tečkou v podobě Wafle na špejli (jasně, že s čokoškou a šlehačkou navrch), jakby smet. Říkám pořád, že děkuji za svou celoživotní lásku ke sportu. Aneb hodně sportuji, abych mohla i hodně baštit. A abych neopomněla to nejpodstatnější. Cena celodenního vstupného – 100,- dospělá osoba. Pro rodiny množstevní sleva, logicky. Dobrý dost. 🙂 Středa byla mimo jiné půlitelem volna a pomyslným relaxačním pilířem mezi aktivním závěrem volna. Po celém dni stráveném u vody na nás zdravě dopadla únava a my si tak dopřály na nás nezvykle klidný večer a i brzké snění.

Den čtvrtý

Vstávat a cvičit! Jako skákali zajíčci z klobouku kouzelníka Pokustóna, my vyskákaly na jedno lusknutí z „podpeřin“ a během druhého ládovaly bříška před dalším výletěním. Hory nás už volaly. Volání duše s nejvyšší urgencí. A takové hovory se prostě musí vyslechnout a hlavně kladně vyřídit. Hodinový přejezd autem a už parkujeme pod vele-známými Pustevnami. Na ty bylo těšení neskutečné. Znala jsem je z fotek, dokumentů, vyprávění a konečně se s nimi seznámím osobně.

Jedním slovem malebnost. Pohádkově Beskydská, nebo Beskydsky pohádková, to máte jedno. Zářivě zelený porost kopců huňatý tak, že byste do něj s chutí skočili, jako do mechu. Domečky na vrcholu, jako z perníku. Těžko uvěřit, že jsou skutečné. Když jsem před lety zaznamenala zprávu o jejich vyhoření, krve by se ve mně nedořezal. Taková škoda! A nemyslím tu finanční. Ale světe div se, zázraky se dějí. Maměnku i Libušín (tak se nazývají dvě známější budovy), se povedlo restaurovat a uvést do jejich původního stavu.

Kdo je navštívil, dá mi jistě za pravdu, že nejen ty, ale celé Valašsko, je jako vymalované pastelkami pana Lady. Káva v Libušíně je povinnost. To si pamatujte. A Frgál, ten také! Doporučuji hruškový. Nebe v puse. 🙂 Říká se to jinak, ale zůstaneme u poetického naladění. 😉 Obsluha, jak jinak než v krojích. Zpívající si obsluha! Je hezké vidět, že práce může i bavit. Interiér a atmosféra hrají všemi barvami a veselím. Prostě radost pohledět.

Nakoupit suvenýry, napsat pohledy. Škoda jen, že tu nemají schránku. Pro mé ohromné překvapení mi paní prodavačka sama nabídla jejich odeslání… Prý až půjde z práce. Žádný problém, a že ráda. Vteřinu jsem o jejích úmyslech nezapochybovala. Došly do jednoho. 🙂 Ještě jednou děkuji. Maličkost, která zkrásní den a vryje se do paměti hloubš než cokoliv jiného.

Víc procházkou, než túrou doťapat na sochu Radegasta. Okolní vzduch 31 stupňů a horko opravdu k zalknutí. Rychleji to do kopce beztak nešlo. Kochat se, smát a povídat. To my můžeme pořád. Nakonec jsme došly „jen“ na menší ze dvou soch. Tak nějak jsme usoudily, že je výjimečně jedna víc než dvě. U sochy Radegasta povinná fotka s Radegastem. Jasně, mohla bych napsat, že „Plzeň“ to není, ale to asi ani nikdo nečeká. Hořký je. V horku osvěžující také. V kombinaci s okolním prostředím k nezaplacení. Při zpáteční cestě jsme ještě využily vyhlídkové lavičky nad údolím a pokochaly se do zásoby. Výjimečně potichu. Neb silné emoce si zaslouží procítit. Slov netřeba. ♥

Prapůvodně měly naše následující kroky a kilometry mířit k domovu, ale cosi mi říkalo, že se mám ještě nač těšit. Vzhledem k faktu, že po vskutku dlouhé době neřídím, se celou dobu spokojeně usmívám z pozice spolujezdce. Na vteřinku (jestli vůbec) mě zarazila lehká změna trasy, ale pozornost stále směřuji do vzdalujících se kopců, hlava někde v oblacích, cesta ubíhá a já ji neřeším. Niky zná, ví a řídí skvěle. Po chvíli moje intuice bystří, ale ptát se pořád nechci, ať není zklamaná, když bychom jely jen vyhlídkou jinudy. Když ale spatřím první ukazatel s názvem města Rožnov Pod Radhoštěm, začínám se culit od ucha k uchu a netrpělivě poposedat. Hotový Oslík ze Shreka. Schází už jen otravná otázka: „Už tam budem“? 😀

Tady se hodí taková poznámka pod čarou. Při úterní návštěvě Čeladné mi totiž volal kamarád Pavel a hovor končil s doporučením návštěvy právě Radhoště. Já jen přitakávala, neb náš program už tak praskal ve švech. Ani havířáčkům jsem o něm radši neřekla… ať nemají mrzení… a pak, že se přání neplní. Ta správná ano. Vděčná jsem! ♥

A tak po letech, přesněji po 21, znovu na místě činu. Nostalgie na mne dýchla už na parkovišti. Jako malá jsem tu snědla celý Frgál. Celý! Apetit se nezměnil. Nadšení také ne. 🙂 Naše následující netrpělivé kroky mířily do dřevěné vesničky.

Pro Vaši lepší představu. Dřevěné městečko je nejstarší částí Valašského muzea a rozkládá se v rozlehlém městském parku. Zpřístupněné bylo roku 1925 a stále se rozvíjí. Domečky sem byly přesunuty z jejich původních stanovišť a jednotlivá popisná čísla značí, jak se muzeum postupně rozrůstalo. Nechybí zde absolutně nic. Kostel, náměstíčko, knihovna, konzum, sedlácké domky, nefalšovaná dobová krčma a co víc, všechny budovy jsou přístupné. Během jediného okamžiku Vás atmosféra přenese o staletí zpátky v čase a Vy tak můžete aspoň na chvíli nacítit, jak se pradávno žilo na Starém Bělidle, neb se zde nepřekvapivě točila celá řada pohádek v čele s Čechy tak oblíbenou Babičkou!  

Po procházce a řádném prošmejdění vesničky jsme se usadily v Krčmě na pořádný oběd. Staročeský, jak jinak. Upřímně jsem nevěděla, co dřív vybrat. Oči s hlavou chtěly všechno, bříško bylo rozumnější. Nakonec zvítězilo vepřové maso se zelím a šiškami.

I kdyby mi ve výsledku donesli jen ty bramborové šišky, byla jsem spoko. Jediným zádrhelem se ukázala nemožnost platit kartou. Vtipné je, že jsem se všude, včetně horských restaurací ptala pro jistotu dopředu. A hádejte, kde jsem to jedinkrát neudělala? No jasně. Ani ve dvou jsme na útratu v hotovosti neměly, a tak nás obsluha (moc milá a vstřícná), nasměřovala k nejbližšímu bankomatu ve městě. No co, procházení není nikdy dost. 🙂 A aspoň jsme shlédly i zbytek parku a náměstí.

Domů jsme se vrátily lehce uvařené, ale tak moc šťastné, že jen co do nás zapadla véča a uschly poslední kapky ze studené sprchy, vyrazily jsme na rozlučkový drink k přehradě č. 2 v Těrlicku. Autem je jen o pár minut dál, než prvně zmiňované Žermanice a za mě je naprosto dokonalá. Nabízí nejen romantické výhledy, hezounkou Marinu, příjemné bary, ale i nemalé sportovní vyžití. Úplně se na ní vidím na padleboardu. To byl i náš prapůvodní plán. Půjčit ho a plout si, kam nás vítr a voda zavanou. Ale čas utíká tak rychle, a když se dobře bavíte, přímo blesku rychle. Západ slunce nad sklenkou vychlazeného Aperolu a lehce svíravý pocit u srdce, neb vše krásné jednou končí.

Den pátý

Se svíravým pocitem „zvláštna“ jsem se i probudila. Na cestu sbalená taška se tvářila o dost smutněji než v Plzni. Na oběd nás pozvali Nikči prarodiče a já se na ně ze srdce těšila. Společné sezení pod pergolou, poslouchání dědečka vzpomínajícího na dobu fáravou, výborný oběd babičky. Co víc si přát. Asi i tím, že sama prarodiče už roky nemám, si tuhle rodinnou pohodu tak moc užívám. Jsou neskutečně vřelí. ♥ Moravsky vřelí. Na dědečkovu otázku, kdy že se do Havířova přestěhuji, se jen usměji. Ne, že by mě to samotnou už nenapadlo. Hodiny neúprosně letí vstříc návratovému odpoledni, nastal čas odjezdu. Pomojat všechny do příště, také na památku a než se naději, rýsuje se před námi hradební silueta nádraží.

Nebudu lhát, slzy byly. Slzy štěstí a stýskání zároveň. ♥

Jak silné byly pocity při příjezdu, o to intenzivnější jsou při odjezdu. Směs radosti, prožitých zážitků… Ale také velké pokory, ještě větší vděčnosti a té největší přátelské lásky.

Děkuji Vám rodinko.

Brzy zas. ♥

Dita Korelusová
Jsem holka žijící sportem a cestováním. Před rokem se můj dosavadní sen stal skutečností a já tak můžu, o všem co zbožňuji navrch i psát. ♥

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *