Hřensko

Jak už vyplývá z mých předešlých příspěvků, jsem nadšená horalka (nebo tatranka, teď nevím 🙂 ). Zbožňuji hory, kopce a kopečky v jakékoliv podobě. O Hřensku jsem slyšela tisíckrát od svých rodičů, kteří jeho kouzlu doslova podlehli. Jako si já sním o stárnutí hezky na jihu v teple, jejich vize je Plzni o poznání blíž. Na blízkém severu. Blíž… no, jak se to vezme. Do Říma je to nějakých 1,5 hodiny letu, do Hřenska autem dobré hoďky 4. A to ještě v případě, že nechytnete, jako já kolonu na Pražském okruhu s bonusem v podobě objízdné trasy. Ale jedno nás společně a bez rozdílu pojí. Vášeň. Ve výsledku je jedno, jak daleko od domova jedete. Podstatné je, že Vás vede srdce.

Do Hřenska jsem se chystala dlouho, ale vždy upřednostnila nějakou „svou“ oblíbenou destinaci. Zahraničí, a když Česko, tak hurá na hory, protože pořádný výšlap a utahat se spoustou kilometrů. To chci. Nebo do jednoho z mých srdcových městeček. Alá Romatische Krumlov. O to víc mne překvapilo (i přes to, že fotek jsme viděla stovky), že Hřensko de facto splňuje obojí. Městečko je krásné, dokonce pohádkově (nečekaně). Zasazené do vysokých pískovcových skal, které jsou pro něj tak typické. Náměstíčko titěrné, takové Salcburské a většina centra se táhne podél říčky Kamenice směrem k Soutěskám.

Den 1. – Teriéři na tripu

Příjezdový dojem mi lehce pokazila vietnamská tržnice. Nic proti, ale chvíli mi přišlo, že projíždím pražskou Sapou. Ubytování jsem nezvolila, stejné jako naši, byť se s majiteli penzionu za ta léta co za nimi jezdí, známe osobně, ale přes Booking strategicky kousek od náměstí s výhledem na skály a Kamenici. Mimochodem, absolutně nechápu, jak se tak malá říčka může proměnit v ničivý živel, který s sebou bere vše, co mu přijde pod vlnu. Na mnohých domcích je vyznačena čárou ryska, kam až voda dosahovala při největší povodni v roce 2002. Povodně jsou tu bohužel časté, zvlášť při jarním odtávání sněhu. Smůla pro město je jeho poloha, která činní necelých 130 m. n. m a když už k záplavám dojde, jsou pro okolí devastující.  A blízké Labe, to také.

Po rychlém ubytování jsem vyrazila s psíma holčičkama na obhlídku nejbližšího okolí a po chvíli, to už s kávou v ruce, uznala, že to vypadá víc než dobře.

Po jeho dopití bylo zapomenuto i na nekonečnou cestu (a to řízení miluju) a ani blízká tržnice mi už žíly netrhala. Po setmění působilo městečko neskutečně. Osvětlené jsou i skály a já na nich mohla nechat oči. Pravda, počasí absolutně nepřálo. Den před příjezdem se ze slunných 30tek staly zamračené 15tky a už při procházce mi mráčky nabrečely do kafe, ale budiž jim odpuštěno. Počasí – nepočasí.  Dovča se užívá vždy a za jakýchkoliv podmínek. Z hor jsem ostatně zvyklá a ráno bude určitě slunko zvesela ťukat na okno. Tak zněla domluva. Pro mou smůlu jednostranná. Asi. Nebo nejspíš. Pravda, ráno nepršelo, ale 10 st. a zatažená obloha se mému večernímu doufání lehce vysmály. Ale na teriéry si nepřijdou. Na ty dva čtyřnohé rozhodně ne a na tu dvounohou už tuplem ne. Mi tak říká táta. Teriér. Prej malá, vzteklá, houževnatá. Nemůžu posoudit (nebo radši nechci), do jaké míry má pravdu. To ještě uslyším, až si to přečte. Naši jsou totiž vášniví čtenáři. 🙂 Takže, díky táto, ale konstatuji to s největší lásku, víme? Víme. 

Zlepšení přišlo už při snídani, ta byla senzační, pokaždé. Vajíčka na přání, zrnková káva a sladké i pro nejchlupatější teriéří jazýček. Celkově hodnotím ubytování, jako výborné. Po snídani zabalit batůžek se vším co je a co by mohlo být potřeba. Naskákat do sportovního a vstříc ťapkání. Vzala jsem klasicky i sváču (dobrý nápad) a pro jistotu převlečení (skvělý nápad). Trasa asi 18 km, nic „velkého“ a náročného.  Na hlavní dominantu Pravčickou bránu, Soutěskami, přes Janov, Meznou a zpět. Tak určitě. Člověk míní, život mění. V mapách se vyznám co do značení a neztracení se. Odhadovat, ale převýšení z vrstevnic (to jsou takové ty čáry 🙂 ), už je evidentně trošku horší. První kilometry do kopce, strmého, po kamenech. Kozoroh ožívá. To asi ta ráda šplhající horská koza ve mně, nebo teriér, nebo obojí. 🙂

Kilometry naprosto úchvatnou, původní a neporušenou krajinou Soutěsek. Už chápu název Národní park České Švýcarsko. Pocitově totiž v Čechách rozhodně nejsem. Krása střídá nádheru. Kilometrů přibývá, svačiny oproti tomu ubývá a se zvyšující se nadmořskou výškou, roste geometrickou řadou i počet turistů. V lese ani noha, na Pravčickou stohlavý dav. Ale vidět se musí. Krásná je. Při zpáteční cestě jsem kajícně poděkovala aktuálnímu počasí, neb to jít o dva dny dřív, došlo by na svlečení z kůže, nebo nevím. I sluníčko se ukázalo, přímo nad branou. Asi za odměnu.

V první Hřenské restauraci pivko, neb žízeň je veliká a v další… další a tedy konečně i pozdní oběd. Z plánovaných 18 km, nakonec necelých 27. Plán zdřímnout si a po zbytek dne odpočívat v křesle s knihou a kávou. Jenže s podvečerem se slunko rozhodlo ukázat paprsky trvaleji a to je zas škoda ležet, že? Pro kávu tedy další procházkou po městě a po 7 km milostivě nazpět, páč zítra je taky den a slunko mi to jasně slíbilo… ♥

Den 2. – Po stopách pohádek

Evidentně, ale mé pobroukávání vážně nebralo. Opět. Ráno bylo ještě ošklivěji než den předešlý. Pravda, trochu jsem vrčela, neb teriér, ne asi!?! Ale mám naštěstí schopnost samo-zlepšovací nálady. Obdoba samo-regenerace Nezmaru. 😀 Po víc než vydatné snídani přejezd do vesničky Jetřichovice. A ta je tak kouzelná, (mamky mojí – nejoblíbenější místo ♥), že bych věřila, že ji celou namaloval sám Josef Lada, stejně jako kulisy v pohádce Hrátky s čertem. Jo, jsem rozený pohádkolog. Ale teď vážně, kdo Hřensko a jeho okolí zná, ví také, že je hojně vyhledávaným místem režisérů pohádek. A těch nejznámějších, na Vánoce dávajících! Ale i zahraničních (kupříkladu Letopisy Narnie). Z Jetřichovic tedy kroky vedou k Dolskému mlýnu, kde se točilo například Peklo s princeznou. Mlýn je opředený tajemnem. Traduje se, že místní mlynář s manželkou nepoznali svého z vojny po letech navráceného syna a pro peníze ho zavraždili, po zjištění pravdy sáhly i na životy své. Prý namístě jejich duše přetrvávají dodnes. Nemají klid. Věřím tomu. V ruinách mlýna a nejbližším okolí panuje až stísněné, těžké ticho, zvláštní pocit doprovázený husí kůží. Zde si senzibilové přijdou na své. I při natáčení pohádky prý selhávala opakovaně technika a hercům nebylo dvakrát pocitově dobře…  

Po cestě zpět je moc hezká procházka Pfeiferovým lesíkem. Pak následuje etapa, několika kilometrů po skalních schodech. Pro mě upřímně náročnější než celodenní túra na Sněžku. Neb já jsem skřítek a schody tuze vysoké. Zatnout zuby a v rámci tréninku to dát. Doslova vyšplhat na Rudolfovu vyhlídku (taková lehoučká Ferrátka), ale ten výhled!

Posvačit u skalní kaple a na „odpočinutí“ přejet do Tiských skal, které se pro změnu ukázaly kupříkladu v Třetím princi. Energii by z nich mohli transformovat a obratem rozvádět do domácností. Takové přírodní Perpetuum mobile. Aneb Svatošky ve větším. Suma sumárum slušných 30 km. Zásoby jídla snědeny, doplněny a znovu snědeny. Převlečení využito. Ponávratová zastávka na orosenou kámošku s jídlem a uskutečnit vytoužený plán se čtením. Jenže to by se slunce nesmělo rozhodnout dodržet slib (škoda jen, že o 10 hodin později) a ukázat se konečně v celé své kráse. Pět minut jsem dumala, jestli dělat, že ho nevidím, neb únava… nebo se hecnout a jít pro změnu ven, protože proto. Vyhrálo srdce nad hlavou. Jako u mě vždy. Pejsci se mnou nesouhlasili a zůstali nadále v poloze vležmo. A to je co říct. Díky své neubývající energii jsem tak ale objevila vyhlídku hned nad městem, z níž uvidíte Hřensko, jako na dlani, ale i říční zátočiny Polabí směrem k Děčínu.

Jediné co bych Hřensku vytkla je absence jakéhokoliv wellnessu. Marně jsem po nachozených kilometrech hledala SPAčko, nebo aspoň vířivku či saunu. Ani ťuk. Cabadaj by to řekl trošku příměji. 🙂 Nejbližší v Děčíně a to po 34 km a několika pivkách nechceš. Hlava chápe, svaly nesouhlasí.

V Děčíně je mimo jiné moc hezká malinká ZOO a i jedna ze skutečných Ferrat u nás. (Via Ferrata – Pastýřská stěna).

Den 3. – Dycky Most

A kdo by se cestou nazpět chtěl stejně jako já ještě pokochat, neb jede přes dycky Most. V roce 2020 zde na území bývalé těžební zóny Ležáky, slavnostně otevřeli areál s antropogenním (uměle vytvořeným) jezerem. Krásné je moc! Krom procházek nabízí širokou škálu vyžití od projížděk na koni po dnes tak oblíbené padleboardování. Obojí zbožňuju, ale také bylo obojí nekompromisně pejsky zavrhnuto. Neb ten velký pejsek divně voní a padleboard je sice na vodě, což je super, ale jeho součástí je bohužel i veslo-pádlo a to je pro změnu divný smeták! 😀

Neméně krásný je pak i novogotický hrad Hněvín, který jezero ležící pod ním ani na vteřinu nespustí z očí.  

PS: Sečteno podtrženo 3 dny a 91 km. 🙂 Mise dobít energii splněna na výsostnou. Podmise zničit se chůzí splněna na výsostnou s hvězdičkou. ♥

Dita Korelusová
Největšími srdcovkami jsou mé dvě teriéří holky, společné procházkování, sport a cestování po všech koutech naší země a celého světa.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *