Svatošské skály, aneb pár přátel stačí mít ♥

Dneska začnu přemýšlivě. Jestli mám na něco v životě štěstí, tak na skutečné přátele. A velké. Možná to největší. Zvlášť v dnešní instantní době, kdy je vše na dosah ruky, ale přece tak daleko. Kdy žijeme pro oko druhých, na místo pro sebe. Kdy ti druzí leckdy ani netuší, co se v nás skutečně odehrává… soudí na základě fotek, počtu sledujících, „srdíček“, recenzí, filtrů a retuší. Každý soudí každého, jen ne sebe. A v téhle době je zázrak mít hned několik srdcí. Těch skutečných, bijících pro Vás. Doslova na poplach, když o Vás chvíli neví. Podporou, když je potřeba. Láskou, když jste spolu a ještě větší láskou, když spolu nejste. Těch, kteří poznají a cítí, co je někdy těžké pouhou myslí uchopit a ještě těžší říci nahlas.

Jedno velké díky a objetí Vám…, za to, že se máme. V tom skutečně dobrém i zlém. Neb ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele. A je to pravda převeliká. ♥

Troufale předpokládám, že si ten článek (pře)čtete, a tudíž, jste se v něm všechny úspěšně našly. A běda Vám, jestli ne! 😀

A jdeme cestovat

Když mi Mirča poslala printscreen zakoupených letenek, začaly jsme ihned plánovat, kam vyrazíme tentokrát. Sranda je, že jak má zcestovalou Mallorcu a mohla by z fleku napříč ostrovem průvodcovat, nemá tolik zmapovanou tu naši pestrou zemičku českou. Pro absenci jara a podzimu většinou přilétá, jako tažní ptáčci, jen ne za teplem, ale příjemnem. Za jarním vzduchem, šťavnatou zelení a podzimní kořeněnou barevností. Nechápu, jak to dělá, ale pokaždé přiveze teplo a slunko. Po každé. Přísahám. Mimochodem, odlétá teď a nám bude o víkendu sněžit? Jasně a nejvíc v sobotu… dlouhým běhům třikrát zdar. Hlavně, že jsem veškeré zimní vybavení aktivně o předešlém víkendu zazimovala. 😀

Že bude počasí parádní, se dalo tuším předpokládat a je povinností ho nejen řádně využít, ale konečně dobít i baterky. Všechny, i ty tajné externí, které sepínají jen ve dnech šeda, brzké tmy a nenálady. Takže po celou českou zimu posledních let. Vybité už byly víc než můj Iphone po túře, kdy jedou hudba s GPS mapami a navigací non stop. 🙂

Po sladění spolu-hodícího se dnu, jsem si nahlásila na čtvrtek dovču a v předvečer výpravy neposílala Mirče odkazy s možnostmi. Mirča mě zná, vy už také…, jakožto ta růžkatá, vynikám v plánování a organizaci (se výborně doplňujeme), ale zároveň nechávám ráda některé možnosti volně otevřené, neb není nic větší nuda (a taky škoda), než na 100% naplánovaný den, kde je spontánnost v nedohlednu, stejně jako Vánoce na jaře. Shodly jsme se jednomyslně. Vyhrál můj milovaný favorit, aneb kdo chce energii, musí do přírody, kdo chce víc energie, hledá v přírodě skály, kdo chce nespočet energie, vyrazí do Svatošek. 🙂 A tak se staniž.

Zajímavé, že mne všechny kamarádky nechávají nejen plánovat, ale i řídit. A to já ráda. Tuze ráda. 🙂 Opět nepřímé potvrzení pravidla, že přátelé ví.

Den „D“, nebo lépe v den „D“ M a D

Počasí od rána ukázkové, co ukázkové, úžasné. Natěšeností jsem nemohla dospat a už v 6 ráno z balkonu fotila vycházející ohnivou kouli, která během následujících okamžiků zaplavila nebe odstíny duhy, od žluté, po nachovou. Jo ty romantické východy a západy. Celé věky bych na ně vydržela koukat!!! ♥

V 7 mě z pelíšku vytáhl hlad a taková snídaně do pěřin je teprve top začátek dovolenkového dne. Po snídani pobalit sváču. Vzhledem k probíhajícímu tréninku na půl maraton, jsem neustále v hladu. Batůžek byl během chvíle plný – co by kdyby. A ňamka sem, ňamka tam. Moje hladové já je totiž bohužel mou slabinou a je lepší ho nechat spokojeně odpočívat u ledu. 🙂 Naskákat do sportovního, pak do Žabky, která má plné bříško od večera, (pevně doufám, že ji to vydrží déle než mě) a za pět 10 už nasedá Mirča na místo spolujezdce… pozor… s kafíčky v ruce. To je další znak přátelství! Společné vášně.

All you need is nature

Kdo Svatošské skály zná, potvrdí, že je u nás jen málo podobně energeticky silných míst. A kdo je ještě nezná, měl by svou mezeru v zážitcích rychle doplnit. Opravdu stojí za to!

Nejznámější pěší trasa začíná v obci Dubí u Karlových Varů a druhá, kterou jsme absolvovaly my, z Lokte. Hezky podél Ohře, neb jdu s rybkou a ta vodu ráda. Taky Mirča po zjištění, že půjdeme celou dobu po břehu řeky, notně ožila. Ráda vodu sleduje, poslouchá, fotí i natáčí. To říkám, rybka. 🙂

Auto se mi zdárně podařilo umístit před místními potravinami (rozuměj konzumem), hned u mostu, jež stezku pomyslně začíná. Místo jednak neplacené, druhak frekvencí nakupujících vlastně i hlídané. Za mostem po značkách doprava a už jsme u vodáckého kempu, kde se můžete ubytovat, posedět, opéci na ohništi buřty, nebo se nalodit na sjezd Ohře. Mimochodem, z vody musí být na skály také krásný pohled. Od cíle nás dělí necelých 7 km (celkem tedy 14) a cesta je tak pohodová, že mám v hlavě plán si ji v rámci delšího tréninku zaběhat. ♥

Příroda krásná, jarně vyvoněná a díky vlhku od řeky, víc než živá. Přes jemný chlad, který ze skal prostupoval, teplo na krátký rukáv. Zažít na konci března túru v tričkách? Tomu říkám, nevídanost. Ať si přede mnou ještě někdo postěžuje, že letos nebylo hezké jaro! Mám důkaz, že bylo. A hlavně ještě bude! 🙂

Svatošské skály

Cesta utekla, jako voda v řece a i když jsme převážnou část mlčením proZENovaly, v myšlenkách jsme na jedné vlně. Signál nula, mobilní vyzvánění neslyšet na míle daleko. Namísto oblíbeného Spotify playlistu ještě oblíbenější zurčení vody a všudypřítomný cvrlikot jarem nadšených ptáčků. Meditační hudba LIVE. Skály nejsou první část trasy vidět, jen „cítit“, ale s přibývajícími kilometry přibývaly i výhledy.

Mimochodem, ke skalám se traduje pohádkový příběh (jak jinak). Místní báje praví, že největší Svatošské seskupení skal, kterému se říká Svatba, nechala zkamenět nešťastná víla, jež zlomilo srdce její mužské druhé já, neb si vzalo, nebo spíše chtělo vzít za ženu dívku z masa a kostí. Bůhví, jestli žalem nevyplakala celou Ohři slz.

Ať už má ve skalách prsty chuděra víla, nebo tisíciletí eroze, je pravdou, že pro jejich nemalé kouzlo sem v minulosti pravidelně zavítal i Goethe. A v současnosti horolezci, ti také.

Nejkrásnější pohled na Svatošky se nabízí z protilehlého břehu. A do záběru se vejdou i s typickým, ultra fotogenickým lanovým mostem. Jo houpe se. 🙂 Prvně jsem most zažila bez turistů, pouhou chvíli, ale i ta se počítá.

Fotka je nezbytností a výsledek rámečkový. Celoročně. Kafíčko na restaurační terásce, pokochat se, nastavit s úsměvem tvář hřejícímu sluníčku (první pihy welcome) a vyrážíme zpět. Náš výběr trasy zahrnoval návrat stejnou cestou, ale nevadilo ani za máček. Z dálky jsme mávly na žabku, že ať se klidně ještě nahřívá a zamířily do města.

Loket nad Ohří

Loket je podle mého mladší a menší bráška Krumlovu. Tajemně romantická hradní zákoutí a všudypřítomná atmosféra dob dávno minulých. Výhledy do Varských lesů a kopců, jako na dlani. Instantní malebnost. Ráj pro snílky a romantiky.

Aneb Loket v pár slovech. Namísto obědu, káva s domácím dortíkem v naprosto stylové kavárně Galerie Café Loket. Stoleček (majiteli ručně popsaný básní o lásce…♥) na terásce s výhledem na zrestaurované náměstí. Výběr kávy a dobrot, že si musí vybrat i sebe chlupatější jazýček.

A třešničkou na dortu – obsluha tak milá, že by k nim mohli jiní baristé dojíždět na kurzy vystupování, a nebo lépe na převýchovu. Že by stále ještě platilo, Náš zákazník Náš, pán? 😉

Na závěr jsem měla pro Mirču připravené malé překvapení. Svatošské skály a Loket znala z doslechu a z fotek. Andělskou horu vůbec. Usmívat se začala už při zpomalení u odbočky, ukazatel jejím očím neunikl. Věděla hned.

Andělská hora

Vesnička ležící asi 9 km od Karlových Varů, byla tak jen nepatrnou zajížďkou. Čítá pár domečků, krásný gotický kostel a na skále zříceninu stejnojmenného hradu. Pro své pozitivní vibrace patří mezi jedno z nejenergetičtějších míst u nás. Procházkou jste na vrcholku kopce za pět minut. Vstup na vlastní nebezpečí – tak to aspoň hlásí cedule u schodů a hned vedlejší vzpomíná na časté návštěvy (opět) pana Goetheho. Z hlavní hradby je překrásný výhled do Doupovských hor. V dálce můžete zahlédnout Krušné hory, Německo a možná i místní Anděli. ♥

Než jsme se vrátily, našla si žabka plechovou kámošku. Na památku jsme je spolu aspoň cvakly. Barevnost odpadkového koše čistě náhodná. 🙂

Na závěrečnou kávu do Toužimského pit stopu (jak jinak že?) a lehce doufat, že projetý radar zrovna aktivně neměřil. Fitti(Diti)paldi se zas nechal unést.

Stejně, jako má Opavia energii sbalenou na cesty, my máme energii sbalenou na doma. Moře jí. Nebo řeku. Do batůžku by se ale nevešla, to vím jistě.

♥ Příští spolu – na Mallorce. ♥

Dita Korelusová
Největšími srdcovkami jsou mé dvě teriéří holky, společné procházkování, sport a cestování po všech koutech naší země a celého světa.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *