Čas od času mívám záchvaty spontánnosti a chci dělat něco, co nebude odpovídat mojí každodennosti. A takhle vznikl loni v srpnu nápad vyrazit na víkend pod stan.
Běžně doma stan nemám, takže jsem si ho pro tentokrát vypůjčila od mých rodičů, o kterých se všeobecně ví, že řeší nákupy s megalomanstvím sobě vlastním. Takže vypůjčit si stan a vybavení od mých rodičů znamenalo, doslova a do písmene, narvat auto po střechu.
Kdo viděl Harryho Pottera, ten si dokáže představit velikost a řešení stanu mých rodičů, který připomíná ten, ve kterém Harry bydlel při návštěvě mistrovství ve Famfrpále a ve kterém by se pohodlně vyspalo asi sedm lidí. Troufám si odhadovat, že by tam každý mohl mít vlastní pokoj. Je to takový ten velikánský stan, který se dá přepažit na dva samostatné pokojíky a jednu prostornou předsíň. K tomu mají moji rodiče veškeré vybavení, které simuluje pohodlí jejich obývacího pokoje. Ke stanu jsme tedy bonusem vyfasovaly i několik kousků skládacího nábytku. Nechyběl ani vařič a všechno potřebné vybavení k tomu, abychom vyhrály minimálně kempového Masterchefa. 😄
Já jsem si samozřejmě na počátku tohohle výletu představovala, že to bude tak nějak víc na divoko. Budeme stanovat někde mimo civilizaci v lese nebo na louce. Zkrátka, že zvolíme takový způsob cestování, který mám úplně nejradši, a to je cestování bez lidí. Nicméně už jsem si poměrně zvykla, že stanování ve volné přírodě je v Evropě komplikovanější, protože každý centimetr půdy někomu patří, je opatřený nějakou zátarasou, která znemožní se na místo dostat autem a podobně. Nakonec jsme tedy touhu po volné přírodě nahradily snahou najít co nejcivilizovanější autokemp.
Nicméně, kterýkoliv kemp, jenž umožňoval zaparkovat auto a postavit stan, neměl volnou kapacitu. Navíc jsem věděla, že chceme bydlet v oblasti Dolní Moravy, protože jsem byla rozhodnutá, že navštívíme Sky Bridge, a tím se potenciální výběr kempu zužoval. Nakonec jsme bez jakékoliv rezervace vyjely na Dolní Moravu s přesvědčením, že v nejhorším případě budeme spát v autě někde na kraji silnice.
Po několika hodinách jízdy jsme dorazily na Dolní Moravu, kde nepřetržitě pršelo. Ani tentokrát nás předpověď počasí nezklamala svojí nepřesností. Náš plán zdolat Kralický Sněžník se s každou dešťovou kapkou rozplýval, takže jsem začala řešit plán B, kterým byla návštěva wellnessu. To je totiž po turistice druhá jediná možná zábava v lyžařských centrech. Jediný wellness široko daleko byl součástí malého rodinného hotelu a byla to spíše ohřívárna pro zmrzlé lyžaře v lyžařské sezoně.
Zaparkovala jsem u penzionu, který připomínal spíše turistickou hospůdku a na recepci vyčkala na obsluhu, která střídavě fungovala jako obsluha tamní restaurace. Za pár stovek jsem zaplatila vstup do místního wellness centra, přestože pro místní zařízení to je název opravdu majestátní. Centrum disponovalo malým bazénem, nefunkční saunou a vířivkou, která byla v podstatě jen díra v zemi zaplněná vodou. A nebyly bychom to my, kdyby se nám i tady nepovedl nějaký ten trapas. Zhruba po patnácti minutách sezení ve vířivce – jediném teplém a funkčním zařízení tady, za námi přišel asi šestiletý kluk a sebevědomě řekl: “Holky, tady si tu vířivku zapnete.” Vysvětlovat mu, že jsme čtvrt hodiny žily v přesvědčení, že se spustí sama, nemělo smysl, tak jsme se tvářily, že to samozřejmě víme, ale takhle jsme to prostě chtěly. 😄
Po zhruba hodině jsme se vrátily zpátky k našemu původnímu plánu a vyrazily směr kempování v přírodě. Nejbližší autokemp, který nám mapy nabídly, se jmenoval V Zátiší. Kemp měl na internetu velmi dobré recenze a pyšnil se dokonce několika oceněními mezi autokempy. Naštěstí pro nás měl i volnou kapacitu.
Autokemp V Zátiší se nachází v rekreační části malé vesnice. Dostanete se do něj pohodlně po asfaltové silnici. Už z hlavního tahu k němu směřují ukazatele. Krásná a moderní dřevěná bouda funguje jako recepce, kde vám řeknou všechny důležité informace ke kempu i okolí. Součástí autokempu jsou také apartmány pro ty, kteří nejsou fanoušky stanování. V kempu jsou místa pro karavany, auta a stany. Je tam veškeré zázemí k tomu, aby kempování bylo co nejpohodlnější.
My jsme si pronajaly malou plochu pro auto a větší stan. Od recepce jsme projely skrz závoru, která se ovládala obdrženým čipem oproti záloze. Kemp bylo tedy možné autem opouštět. Kempovací plocha je jakási menší louka obklopená stromy. Kolem louky protéká potok, který spánek doprovázel příjemným šuměním vody. Autokemp V Zátiší je poměrně malý, takže i my kteří jsme přijeli později a měli stání v těch odlehlejších částech kempu, jsme to měli k toaletám a sprchám poměrně blízko. Přímo v kempu bylo také prodejní okénko, kde se dalo občerstvit. Otevíralo docela brzo a velká část návštěvníků ho využívalo i na snídani.
Pochopitelně jsme začaly stavěním stanu a a celou dobu na nás pršelo. Jakkoliv se mi moji rodiče před odjezdem snažili vysvětlit, jak se náš obrovský stan staví, nic z toho neodpovídalo realitě. Přišlo nám, že nic k sobě nepasuje a nenacházely jsme naprosto žádnou logiku v součástech, které na konci měly připomínat stavbu jasně definovaného tvaru. Než jsme stan dostavěly, byly jsme úplně promočené a byla tma. Zašly jsme se aspoň vysprchovat. Zázemí sprch a toalet bylo krásně čisté a docela moderní, takže jsem pochopila, proč se kemp pyšní tolika oceněními. Ve stanu jsme vytvořily improvizované osvětlení, rozložily všechen nábytek a na stolek rozložily všechno jídlo, které jsme měly. Po této šeroslepé večeři jsme se uložily ke spánku, kterého se v kempech už od mala dost obávám.
Vadí mi chrápání lidí z vedleších stanů, hlasitá hudba, opilé pokřikování a rámus. Taky se dost bojím tmy, takže, když mě večer přepadne potřeba si odskočit, radši nejdu a intenzivně myslím na to, kdy bude ráno. Nicméně tady jsem se vyspala moc dobře. Myslím, že to pramenilo z kolektivního vědomí, že jsme v kempu, který má nějakou úroveň a klidu si tu vážili úplně všichni.
K naší radosti nás ráno nebudil déšť, což nám dávalo malou naději, že můžeme navšívit místa, pro která jsme s manželkou jely několik hodin přes celou republiku. Ráno jsme kemp opustily, vrátily čip na recepci a bez dalšího zdržování s papírováním vyrazily za cestu. Samozřejmě jsme musely začít snídaní, ale brunch ve fancy kavárně tady v horských střediscích nepřipadal v úvahu, tak jsme prostě zastavily na benzínce, tam si koupily kafe a k němu přikusovaly cokoliv z nákupu na cestu, co obsahovalo dostatek cukru na celé dopoledne.
Vyrazily jsme na Sky Bridge 721, což je nejdelší visutá lávka pro pěší na světě. Nachází se poblíž Kralického Sněžníku a překlenuje údolí ve výšce bezmála sto metrů. Návštěvu si musíte naplánovat předem. Aby se zabránilo tlačenici mez návštěvníky, je potřeba si rezervovat časový slot, ve kterém můžete lávku navštívit. Je také potřeba k času návštěvy připočítat rezervu potřebnou ke zdolání cesty k lávce. Je možné jet lanovkou, ale my jsme zvolily cestu pěšky od restaurace Marcelka. Autem se dá zajet na velké placené parkoviště asi kilometr od lyžařského centra, odkud vede lanovka i pěší trasy.
Nejhorší část pěší chůze byla hned na začátku, kdy jsem se škrábala po sjezdovce nahoru úzkou kamenitou cestičkou, ale potom se cesta rozšířila, taky konečně vysvitlo sluníčko a já si stoupání začala užívat. Dopoledne nebylo na cestě moc lidí, což nemůžu říct o cestě zpátky, kdy už se cesta zaplnila turisty a cyklisty. Celá cesta k lanovce nám zabrala asi dvě hodinky, a to i se zastávkami na svačinu a pořizování selfíček. Střídavě jsmě přecházely mezi lesem a sjezdovkami. Cestou jsme minuly Stamichmanovu štolu, kterou bych bývala byla navštívila, protože prolézání štol a různých dolů miluju, ale kvůli jasně danému času návštěvy lanovky jsme se nechtěly zdržovat.
Když jsme konečně dorazily na místo, kde začínala lanovka spojující horské masivy Slamník a Chlum, zamířily jsme rovnou do hospůdky, která byla přímo u vstupu na lanovku a koupily si nejdřív něco k pití. Mně to dalo alespoň čas si nastudovat, jak se tu připojit na místní Wifi, protože ke vstupu na lanovku bylo potřeba mít QR kód z e-mailu a tady na vrcholku očividně všichni bojovali s připojením přes svého operátora. Mimochodem, nákup vstupenek je levnější, když si založíte Resord Card. Nákup vyřídíte online. Proces registrace je docela otravný, ale bezplatně získáte slevy na různé aktivity na Dolní Moravě.
Vstup na lanovku je skrze otočný turniket, za kterým se otevírá nádherná scenérie architektury a přírody. Lanovka je z masivní ocelové konstrukce a její podlaha je děrovaná, takže celou dobu vidíte pod sebe, což je na jednu stranu strašidelné a člověk si musel chvíli zvykat, ale na stranu druhou je to možnost vidět les z ptačí perspektivy a to rozhodně stojí za to.
Cesta je jednosměrná, což je komplikace ve chvíli, kdy se začnou utvářet menší skupinky, které se tu fotí. Vždy zastaví celý zástup lidí. Slabším povahám nemusí dělat postávání na lávce v takové výšce dobře. Pohupování je cítit jen lehce, ale i tak to není pro každého.
Na druhém konci lávky jsme navázaly na cestu, která se postupně stočila a napojila na tu, po které jsme vyšly na vrchol.
Naší další zastávkou byl Zlín. Chtěla jsem manželce ukázat Baťovo muzeum a architekturu Zlína, která nese Baťovu nesmazatelnou stopu. K naší smůle se tu zrovna konaly automobilové závody Barum, takže polovina Zlína byla prakticky nepřístupná. Z muzea jsme viděly alespoň Baťův slavný výtah, výstavu historie Zlína a expozici o Zikmundovi a Hanzelkovi. Návštěvu muzea nicméně všem doporučuju. Expozice je interaktivní a zabaví se tu dospělí i děti. Zlín je neuvěřitelně zajímavý a pro Baťu vás dokáže nadchnout ve více ohledech než jen kvůli botám. Za návštěvu stojí i Kavárna s příznačným názvem Továrna, která má nádherný design a skvělou kávu. Před naší cestou do dalšího kempu jsme ještě udělaly krátkou zastávku na vodní dýmku a burger přímo ve Zlíně.
Noc jsme strávily v autokempu Desná. Já bych ho pojmenovala Děsná a nebyla bych daleko od pravdy. Zázemí kempu bylo katastrofální, ale plusové body má za přístup zaměstnanců, kteří byli neskutečně milí. Nicméně páchnoucí toalety se nacházely v prostorách umýváren, které nebyly zrovna nejlépe zařízené tak, aby tu měl člověk soukromí. Ve sprše jsem se neustále ohlížela kolem sebe, aby nám z umýváren někdo věci nevzal.
Naše plocha na spaní se nacházela u jímky nebo čističky, takže jsme celou noc poslouchaly hučení techniky a čichaly smrad fekálií. V sedm hodin ráno nás budil zvuk bagru pracujícího na silnici vzdálené asi deset metrů od nás.
Naštěstí jsme tím zakončily naší poslední noc pod stanem a mohly se vydat na cestu zpět do Plzně. Stanování miluju. Čas od času. Ale úroveň českých autokempů mě, až na pár výjimek jako je ta V Zátiší, od kempování spolehlivě odrazuje.
