Když si představím fotky aktuálně obíhající sociální sítě, cítím se provinile, že jdu vůbec psát o výstupu na Sněžku. Koho by ale nelákalo stání ve frontě, doslova, na cestu do kopce, tu možná najde pár dalších míst, kam by v Krkonoších mohl zavítat.
Moje cesta na Sněžku začala dvoudenní kalkulací, který den je dostatečně vhodné počasí na zdolání nejvyššího vrcholu České republiky. Krkonoše jsou samy o sobě zrádné hory co se podnebí týče. Sněžka se navíc nachází ve výšce 1 603 metrů nad mořem a počasí se tu mění z hodiny na hodinu. Lehký deštík, který zastihl nás tedy mohl přerůst v liják stejně, jako v krátkou osvěžující přeháňku.
Po pár hodinách googlování, kdy je ideální vyrazit do hor s největší šancí na šťastný návrat, jsem vyhodnotila, že si užijeme wellness v našem hotelu a vyrazíme druhý den.
Spala jsem přímo v Peci pod Sněžkou, což je nejbližší možný bod výstupu. Po snídani vysvitlo sluníčko a byl krásný den. Město se ke konci léta krásně zelenalo, což bohužel lákalo víc turistů než je zdrávo. Naplánovala jsem cestu přes Obří důl. Podle průvodců měla cesta zabrat kolem tří hodin cesty vzhůru. My moc času po cestě neztrácíme, takže si troufám říct, že s jednou zastávkou na delší svačinu jsme vyskákali na vrchol ještě o něco dříve. Trasa je dlouhá asi sedm kilometrů.
Obří důl je nádherná lokalita v Krkonoších. Bude vám připomínat Švýcarsko nebo Rakousko. Je to taková ta horská idylka ukrytá v českých horách. Šum potoka, strmé hory, husté lesy. Jak se cesta vine vzhůru, lesy se postupně mění v kleče a podmáčené louky. Sem tam vás zachrání dřevěný mostek vedoucí přes horský potok. Na delší chvíli je to poslední příjemné místo pro oddych. Dá se tu krásně posedět na některém z velkých a všudypřítomných kamenů než přijde stoupání od Růžohorek.
Od Růžohorek vede strmé stoupání a cesta se tu dost intenzivně zvedá. To je právě ta část cesty nechvalně známá z internetu, kde se točí had lidí blížící se k vrcholu Sněžky. Dost lidí se tu zastaví na občerstvení v horské chatě, takže to je ideální chvíle všechny předběhnout a zamířit k vrcholu než se ostatní dopoledne rozkoukají.
Od Růžohorek pokračuji po kamenité cestě až k samotné Sněžce. Tato část cesty je nejvíce exponovaná, bez lesního krytu, a při špatném počasí může být poměrně nepříjemná. Když tu fouká, tak pořádně. Když slunce svítí, tak pořádně. Když prší, tak pořádně. Naštěstí člověk přes vlastní funění nestihá pozorovat okolní vlivy. Cesta je štěrkovitá, je na ní poměrně dost schodů a stoupání je místy na lýtkách opravdu cítit.
Vrchol Sněžky ale stojí za to. Při dobré viditelnosti je vidět až do Polska, do Jizerských hor a dále. Stojí tu kaple svatého Vavřince, Polská bouda a meteorologická stanice.
Zpátky je možné jít stejnou cestou nebo sjet lanovkou dolů do Pece pod Sněžkou. S ohledem na počet lidí, kteří se kolem oběda zmátoří a začnou šlapat nahoru, je lanovka z mého pohledu tou lepší volbou. Lanovka jezdí z Pece až na Sněžku s mezizastávkou na Růžové hoře. Můžete si tedy podle toho rozvrhnout cestu. Jízdenka stojí pro dospělého kolem čtyř stovek, což je docela dost, ale je to hezký zážitek. Děti mají lístek za cenu kolem dvou stovek. Lanovka je moderní a má kabinky, takže se nemusíte bát počasí. Cesta trvá pár minut.
Černohorská rašeliniště
Pokud máte rádi přírodu, určitě byste neměli vynechat návštěvu Černohorského rašeliniště, které se nachází v blízkosti Černé hory. Jedná se o chráněné území s unikátní flórou a faunou. Rašeliništěm vede naučná stezka po dřevěných chodníčcích, která vás provede krásnou a klidnou přírodou. Výhledy z rašeliniště jsou impozantní a nabízejí zcela jiný pohled na Krkonoše.
Grand Hotel Hradec
Samozřejmě jsem nevyrazila na Sněžku, aniž bych neokoukla další krásné ubytování, tentokráte v “jediném grandhotelu na Sněžce,” jak o sobě Grand Hotel Hradec píše na svých stránkách. Ubytování jsem dostala jako dárek, ale podle webu stojí ubytování přes stránky hotelu kolem 3 500 korun za dvoulůžkový pokoj.
Hotel je přímo v centru Pece pod Sněžkou a nejde ho přehlédnout. Jde o rustikální prosklenou stavbu, která i přes minimalistickou architekturu budí dojem luxusu. Auto parkujeme v garáži, která je součástí hotelu a vyrážíme směrem k recepci. Ihned po odbavení nás vítá portýr s welcome drinkem, čímž si nás na první dobrou získali. Prosseco na uvítanou je moje oblíbená forma vítání. Restaurace a bar jsou tu navíc v krásných designových prostorách s výhledem do ulice.
Pokoje jsou krásné a moderní, ale to byste v takovém hotelu asi čekali. Co mě překvapilo byla terasa, na které se dá posedět s výhledem na lanovku směřující na vrchol Sněžky. Hotel má wellness centrum, které můžete navštívit i soukromě. Kapacita wellnessu je 40 osob, což není moc a v zimě bych asi měla obavu, aby se tam pro nás našlo místo.
Wellness má vše, co bych od takového místa očekávala. Výřivky, sauny, Kneippův chodník a krásné relax zóny. Mám ráda designovky a celý hotel včetně wellnessu to dokonale splňoval. Můžete si tu zamluvit masáže a různé procedury. Když jsme u toho designu, musíte zkusit jídlo v místní restauraci. Tady si svíčkovou se šesti nedáte. Na webu navíc sezónně nabízejí degustační balíčky, takže vás gurmánský zážitek nevyjde draho.
Hrad Houska
Na zpáteční cestě jsme se zastavili na hradu Housce, který je známý pro různé nadpřirozené jevy, které se tu mají odehrávat. Hrad z 13. století se nachází v Libereckém kraji, nedaleko Mácháče. Co se času týče, dorazili jsme sem poměrně brzo. Dokonce tak brzo, že jsme nevědomky parkovali na placeném parkovišti, ale neplatili ho, protože tam ještě nebyla ani obsluha. Od parkoviště je to krátkou procházkou skrze takovou strašidelnou vesničku po prašné cestě až k hradu.
Brzký příjezd navíc znamenal, že na hradě není přítomný ani průvodce. Nicméně nás na pokladně neodmítli a umožnili nám prohlídku s tištěným průvodcem. Mohli jsme si tak projít hlavní části hradu, kapli, která slouží podle pověstí jako brána do pekel.
Podle legendy byl hrad postaven právě na místě, kde se nacházela díra vedoucí do samotného pekla. Tato pověst dodnes přitahuje milovníky záhad a tajemství. Hradní kaple, která byla vybudována přímo nad touto údajnou bránou, je pokryta freskami s motivy svatých bojovníků a démonů, což přispívá k tajemné atmosféře místa. Navíc je tu tématicky umístěná loutková interaktivní výstava, která ukazuje peklo podle Danteho.
Historie hradu je bohatá a sahá až do doby Přemysla Otakara II., kdy byl hrad vybudován jako pevnost, která měla chránit místní obyvatelstvo. V průběhu staletí hrad prošel několika přestavbami, které mu dodaly dnešní podobu. Hrad Houska nebyl nikdy dobyt a sloužil spíše jako administrativní centrum a lovecký zámeček.
V současnosti jsou v areálu hradu k vidění například expozice středověkých zbraní, ukázky starobylých rukopisů a výstava zaměřená na alchymii a okultismus, které se vážou k pověstem o Housce. V prostorách hradu se dá občerstvit i zakoupit suveníry, když tedy jako my nepřijedete moc brzo.
Národní muzeum v Praze
Skoro každý výlet vedoucí přes střední Čechy u nás obsahuje zastávku v Praze na nějakém veganském jídle. Tentokrát ale zahrnovala zastávka i kulturní vložku v podobě nedavno znovuotevřeného Národního muzea na Václavském náměstí.
Jak krásná je budova zvenčí, o to krásnější je uvnitř. Má to vibe jako film Noc v muzeu. Protože i to pražské má svojí obrovskou kostru dinosaura a velryby! Lístky jsme kupovali na Slevomatu. Co nás tedy zarazilo už na schodech k muzeu, byla nekonečná fronta lidí, kteří stáli frontu na vstup. Bylo jedno, jestli máte elektronickou vstupenku nebo si jí kupujete na místě. Frontu stojíte stejně dlouhou. Navíc procházíte asi dvěma kontrolami, které proces také neurychlují. Ale chápu, že jsou potřeba.
Samozřejmě je v muzeu několik stálých i sezónních expozic. Jsou tu také různé časově omezené výstavy. Ale co mě naprosto nadchlo byla expozice dějin 20. století, která se nachází v nejnižším podlaží. Jedna celá chodba je proměněná na filmové plátno, kde se střídají záběry z těch nějvětších historických milníků 20. století. Když v takové místnosti slyšíte němčinu a rachot německých a následně sovětských tanků, úplně vás mrazí. Já moderní dějiny miluju a tahle expozice mě na chvíli přenesla přímo do válečných a poválečných časů. Usadila jsem se na druhou stranu ke zdi a jenom se zatajeným dechem sledovala promítání všude kolem mě. Sem se musíte podívat, protože tohle místo vám vezme dech.
