Písek

Léto a písek patří neodmyslitelně k sobě. Na tom se jistě jednohlasně shodneme. Každoročně za ním vyráží velká část nás všech ať už blíž, či dál rodným humnům. My s Karčou měly slovy jeden den. Ten sváteční. Za zlatými písky jsme tedy vzhledem k časovým možnostem a doposud nezvládnutelnému ovládání teleportace, nemohly vyjet do Bulharska, ale za pecí se nám zůstávat také nechtělo. Počasí hlásilo slunko a teplotu okolo 23 stupňů, aneb výletnický nádherňajs. Kája mi navíc nechala ve výběru a plánování volnou ruku a to já ráda. Tuze ráda. Její jediné přání nevyjet až „bůh ví kdy“ bylo předem splněno. A když za pískem, tak proč ne rovnou do Písku? Často slýchávám vtipné hlášky typu, dovča na písku a maltě. Povím Vám ale, že to naše jihočeské městečko není vůbec špatná volba a klidně bych tam pár dnů pobyla.

Historické okénko

Koho stejně, jako mě zajímají souvislosti a často přemýšlí i nad nesmrtelností brouka, toho jistě napadla myšlenka, že za názvem stojí v naší představě klasický písek,… není tomu tak. Původ názvu města pochází již zhruba z půlky 13 století, kdy se na břehu řeky Otavy nacházela významná rýžoviště zlatého písku. Ahaa. Jméno se rychle ujalo a brzy se královskému městu neřeklo jinak. 🙂 Takže naše skutečně zlaté písky.

Kdo bude řídit, Vám patrně došlo ihned. Prostě to tak s kamarádkami mám. Řidič slečny Daisy (Karolíny) byl tedy přesně v 9:02 připraven před domem (jo, za ty dvě minuty mohli popeláři 🙂 ) a s úsměvem od ucha k uchu. Neb rovnice – auto + kafe + kamarádka = výlet. Doufala jsem, že do rovnice přidám i slunce, ale to vzhledem k ranní přepršce, do které jsem vstávala, bylo spíš jednou velkou neznámou.

Cesta je vzhledem k četným vesničkám necelá hodinka a půl, ale pro dvě upovídané holky, co se znají 29 let, jako by nebyla. Jo, skutečně 29!  V první třídě jsme se seznámily díky stejným aktovkám, které jsme tehdy měly, jen každá v jiné barvě a Karča si jednou PRÝ omylem vzala mou. Jako nechápu a nevěřím, růžová není modrá! 🙂 Ale ještě, že tak. Sotva jsme se zapovídaly, už jsem sjížděla k Mecáči na písecké periferii.

Snídani jsme stihly za pět 12. Respektive za 10 půl 11. 😉 pro mě snídaně vol. 2, neb post tréninkový hlad a káva vol 3, neb prostě já. Popojet k centru, žabičku nechat ve stínu u fontánky. Ať je nejen v chládku, ale má i hezký výhled. To totiž my žabky rády. Všechny, bez výjimky! 😀 A hurá za krásami města.

Kam vyrazit

Procházkou přes liduprázdné náměstíčko, až jsem zauvažovala, jestli nebudou mít zavřeno i kavárny… Ani při ranním běhání jsem tu nezažila méně turistů a to je svátek! Dál, mým oblíbeným parkem, jež úspěšně dělí klasickou zástavbu od té historické. A už se před námi rýsoval písecký Kamenný most.

Kamenný most

Památka, za kterou míří jisto jistě všichni návštěvníci, i třeba jen pro rychlou fotku. Stavba je to fenomenální. Nejstarší dochovaný most u nás a druhý celkově, to po zaniklém pražském Juditině mostě. Zdobí ho barokní sousoší apoštolů, svaté trojice a andělíčků. Ti nesmí chybět nikde, že? Celý je víc než povedeně zrestaurován a i výhled z něj je přímo pro bohy. Ze strany od náměstí tak spatříte širokou a relativně klidnou deltu Otavy, která líně omývá břehy historické části města a na té protilehlé trošku paradoxní postkomunistickou realitu. Po každé, když sejdu z mostu na cyklostezku a dívám se na zátiší z jiné perspektivy, mě napadá tatáž myšlena. Jakoby most odděloval nejen tu nepěknou část města od malebné, ale zároveň přetínal časovou osu od majestátné, královské minulosti po historii nedávnou, méně blyštivou a možná, nebo snad, i více zapomenutou. Okamžik přítomnosti, kdy je z myšlenky již opět jen pouhopouhá minulost. A jdeme dál stezkou kopírující břeh řeky.

Náplavkou až dokud nohy nebolí

Jestli něco Písku lehce závidím, pak je to právě krásná pěší zóna, která doslova vybízí k procházkování se zmrzkou v ruce, projetí na kole, in-linech, nebo jako jsem ji využila v minulosti já, pro brzký ranní běh. Východ nad slepým ramenem řeky, rosa na trávě a v okolí jen pár podobných nadšenců. Prostě paráda.

Sochy z písku (v Písku 🙂 )

A když už jsme v Písku, nemůžeme minout velké letní lákadlo pískových soch, které tu každoročně šikulové sochaři tvoří. Nezávislá sousoší můžete vidět na náplavce pod mostem a celkem jich tu letos vyrostlo 5. Každá měří zhruba 3 metry. Nejsou to tedy žádní prckové. Již druhým rokem se váží k 777 (jó, ty šťastné sedmy) jubileu města, neb loni akce Corona slavení znemožnila. 😉 Námět nečekaně pohádkový a Cipísek s Mankou jako živí! Ještě bleskově okouknout historickou elektrárnu a hodiny na věži kostela Narození Panny Marie.

Káva a Kája a já

Po náležitém proťapkání se, nastává čas na kávovou pauzu. Kofein už totiž pomalu z krve vyprchává a cukr také.

To je pak ideální volbou Balzám na duši, doslova a do písmene. Stejnojmennou kavárnu „Balzám“ nejdete zasazenou do podhradí a je zároveň galerií. Vnitřní posezení v příjemném chládku a to venkovní romanticky u řeky s rozsvícenými žárovkami nad hlavou. Večer to musí být topka. Co chvíli, na nás dýchne opojná vůně všude okolo rozkvetlých lilií, k tomu Espresso-tonic s coociskem a žabky jsou zas spoko. Inzulín s kofeinem v ideální hladině 😀

Barevná zrnka Písku

Projít i druhou stranu města. Domečky na nábřeží se svými barevnými fasádami připomínají atmosférou nizozemské přístavy a všudypřítomné lilie se dost možná předhání o prvenství s jejich tulipány. Ne náhodou se této části města říká Amsterodam a také Titanik. Po setmění prý všechna ta zrcadlící se světýlka na hladině Otavy připomínají slavný parník.

Hřebčín ♥

A pro milovníky koníků doporučuji i návštěvu Zemského hřebčína. Domů bych si je vzala všechny. Nebo aspoň jednoho. Místo koní pod kapotou, (můj Rapid promine) jednoho na balkoně a jezdit na něm do práce! Živě to vidím. Hlavně toho koníka. Sny se přece plní a na ten můj s kopýtky jednou také dojde. ♥

A na závěr okénko gastronomické

Na oběd rozhodně do „Kozlovny“. Nechci srovnávat, ani kritizovat, ale ta naše plzeňská se má ještě co učit. Výběr obědového menu fantastický, servírování na Pohlreicha a obsluha víc než milá.

Sladkou a naší závěrečnou tečkou zároveň, italská zmrzka na mostě a adie Písku.

PS: do Plzně se nečekaně vracela její převážná část obyvatelstva. Moje nervy ze zlata. 🙂

PS2: a kdo se vrací klasicky od Nepomuku, neb objede Losinou. Vaše nervy ze zlata 🙂

Dita Korelusová
Největšími srdcovkami jsou mé dvě teriéří holky, společné procházkování, sport a cestování po všech koutech naší země a celého světa.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *