S příchodem září a blížícím se podzimem ráda ve svých myšlenkách rekapituluji prožité letní dny. Tentokrát se vrátíme na naši první společnou dovolenou. Článek jsem již loni celý napsala, ale neuložila. Bohužel. To mě upřímně na rok odradilo od jeho znovu tvorby, ale vše je jen dočasné a naštvání pomíjivé. Naštěstí. Potřebovala jsem jednoduše „zapomenout“ a napsat ho v novém světle. A jinak.
První dovolená se měla nést v duchu poznávání krás naší země. Co všechno se dá v 9 dnech stihnout, navíc, když hlavními organizátory jsou neposedný kozoroh a akční blíženec? Nespočetně.
Zpátky do minulosti
Poznali jsme se na konci června před dvěma lety. Ve Varech akorát začínal Filmový festival. Tenkrát jsem nabídku na společné zahájení nevyužila, bo kamarád, ne asi. V hlavě se mi ale rychle zrodil plán, že náš první společný rok a začátek dovolené oslavíme právě tam. S sebou vezmeme kola, dáme nějaký horský výšlap a druhou půlku strávíme na Moravě. První ubytování vyřešené v mžiku. Zdenda je z Varů, budeme bydlet u jeho mamky. Na Moravu jedeme s přáteli, tam pomohl Booking.
Pracovní týden před odjezdem byl neskutečně hektický. Nucené přesčasy si vyžádaly svou daň a já namísto balení odpadla se silnou migrénou. Dva dny jsem spíš přežívala, než se těšila, ale stihlo se vše.
Den 1. Karlovy Vary
Juli užívala moře v Itálii a my tak v sobotu ráno plně naloženi odvezli jen Abbynku na letní tábor na chalupu ke Zdendovo mami. Tam je Éba šťastná. Zároveň je vděčný společník na procházky, užijou si to obě. Byl to ten nejteplejší den, jaký si léto pro nás mohlo nachystat. Po zabydlení a rychlém tuningu vyrážíme procházkou na kolonádu. Festival už byl v plném proudu a město doslova vřelo energií návštěvníků. Večeři vyřešil street food. První zastávka v Pilsner Urquell stanu a první tóny živé kapely hrající u Thermalu. Lístky na filmy jsme neřešili a zůstali přímo na náplavce před hotelem. Západ slunce vystřídaly třpytící se hvězdy. Pivko vystřídal Aperol. Hudba ztanečněla a dav zhoustl. Jediné neměnné je počasí. Horká letní noc, na Vary skoro nevídaná. Ještě o půlnoci bylo 26 stupňů. Atmosféra mi doslova tepe v žilách. Aperol taky. Co si budem. 😂 Prošli jsme všechny stage a po třetí ráno se teprve pomalu vydali směrem „domů“. V posteli ve čtyři. Druhý den nás čeká o poledni vlak do Krušek a spousta kilometrů na kole. No nevím.
Den 2. Krušné hory na kole
Probudím se v deset s pocitem, že na kolo ještě chvíli sednout nechci a asi ani nemůžu 😂. Donutím se ještě usnout. Nečekaně oba první vlak zaspíme. Sakra, další jede až v půl 3, hodina cesty a pak přes 60 kilometrů na kole zpět do Varů. Máme co dělat. Před půl třetí skutečně na nádraží dorazíme. S obrovskou chutí celý výlet absolvovat. Nikdy jsem ještě na kole na horách nebyla a obdobně dlouhou trasu jela jen jednou se Zděndou na jaře. Čím blíže Kruškám jsme, tím více nám začíná dělat starost počasí. Mračna se stahují. Těžká šedá masa se od Německa posouvá naším směrem. Prší. Z vlaku přeběhneme pod střechu nádraží. Chvíli přemýšlíme nad náhradním plánem, ale nadšení je větší než strach ze zmoknutí. První přeháňka byla krátká a těch pár kapek docela osvěžujících. Vyrážíme. Krajina krásná, terén střídavě náročný. Nejhezčí etapa samo sebou hřebenovka. Kocháme se výhledem do travnatých pastvin, na kterých se pasou koně a kravičky. Fotím si je. Drahá polovička znervózní a popohání mě. Krátkým pohledem za sebe pochopím. Dešťová clona je nám v patách. Poslední kilometr, který nás dělí od plánované zastávky na oběd šlapeme, jako o závod. Nestíháme ujet a smršť nás zmáčí na hned. Tak ještě, že mám fotku koníků. 👌
Schovaní pod střechou zjišťujeme, že restaurace Poštovna Rolava má otevřeno pouze do čtyř a je před pátou. Bohužel pro nás. Měli jsme jet dřív. Mapujeme možnosti a zvažujeme i zpáteční návrat vlakem, neb radar mluví jasně a hodinový déšť je nejpřívětivější předpovědí. Ve chvíli největší nouze se otevřou dveře a v nich stojící paní nás zve s otevřenou náručí dovnitř. Vstoupíme do jizby, a i přes aktuální zavíračku je restaurace plná nám podobným. Prostě se rozhodli nenechat turisty moknout a radši budou v práci déle. Po chvíli povídání zjišťujeme, že je restaurace otevřená teprve od jara. Neuvěřitelná lidskost a skvělý marketingový tah v jednom. Vaří regionální kuchyni a to fantasticky. Za mě velké doporučení a kdo bude mít cestu, určitě se zastavte. Během strávené hodinky nejen oschneme v teple krbových kamen, ale počasí se skutečně umoudří. S velkým díky pokračujeme dál.
Než vyjedeme z hor, zmokneme ještě asi třikrát, ale žádná z přepršek není tak silná. Do Varů už jedeme po silnici a převážně z kopce. Cestou ještě občerstvovací stanice u Zdendovo sestry s manželem v Nové Roli. Závěrem po cyklostezce a vražedným stoupáním k domovu. Únava taková, že večeři po sprše vyřešíme mekáčem.
Den 3. Krušné hory pěšky
Předešlý den byl nejen krásný, ale i trošku smolný. Při deštivém přejezdu spadly Zděndovi jeho oblíbené VIFky, rozuměj sportovní brýle, z helmy. Spřádám plán na jejich nalezení a na hory míříme znovu, s tím, že spojíme příjemné s užitečným a dáme pěší trek. Vymyšlený okruh, z části kopíroval trasu, kde je s největší pravděpodobností vytratil. Nebudeme si nic nalhávat, já vážně doufala, že je najdeme. Vždycky věřím ve šťastné konce, ale tentokrát jsme se úspěchu nedočkaly. Prošli se částí Rolavy, jednou si navíc parádně zaběhaly půl kilometrovým sprintem do kopce k autu, bo počasí nemělo z předchozího dne asi dost a déšť byl hodně neúprosný.
Autem dál popojeli do Nových Hamer, odkud jsme už po svých došli k Miluščiným vodopádům, pak po náhodně objevené naučné stezce Horní Blatná na rozhlednu Blatenský vrch a k Vlčím Jámám. Skály, které nápadně připomínají ty Svatošské, jsou bývalým cínovým dolem a tvoří je dvě propadliny, Ledová jáma, ve které se drží po celý rok sníh a Vlčí Jáma, která vznikla propadnutím dolu Wolfgang. Rozhodně stojí za návštěvu. Jen pozor, výstup i sestup jsou poměrně náročně. Pevnou obuv s sebou. Po návratu do Varů namísto odpočinku ještě procházkou po kolonádě. Na závěrečný koncert u vřídla a domů na večeři. Někdy si říkám, že ty naše dny nemohou mít 24 hodin, co vše do nich dokážeme pojmout.
Den 4. Svatošské skály
Z předchozího dne jsme namlsaní krásami skal zamířili i na ty již výše zmiňované a 11kilometrovou procházkou kaňonem Ohře obešli i Svatošky. Navštívila jsem je už potřetí a stejně mě ten jejich majestát nepřestává udivovat. Skalní útvary jsou vytvořeny postupnou erozí a svými tvary mají připomínat svatební procesí. Od něj jsou také odvozeny jednotlivé názvy skal – Ženich, Nevěsta, Svědci… Zajímavostí je jistě bájná pověst, jež vypráví o víle z řeky Ohře, která se zamilovala do pozemského chlapce, který ji ale zradil a chystal se oženit s dívkou z masa a kostí. Zhrzená víla pak celý svatební průvod proměnila v kámen. Taky řešení. 😂 Cestou domů jsme už „jen“ vyzvedli na Hluboké paní Plyšákovou a jeli doslova na pár hodin každý k sobě domů.
Den 5. Plzeň
Ráno začalo pomalou snídaní a pokračovalo zdlouhavým celodenním přebalováním. Věci z hor vybalit, část sportovního stihnout vyprat a usušit, abych vše ještě týž večer znovu balila a následně odnosila a převezla. V devět večer už otevíráme společně lahev Prosecca na balkoně. V tomhle se nám logistika společným bydlením dost zjednodušila. Kde ty loňské sněhy jsou. 😊 Večer se „nečekaně“ protáhl, byl to takový ten letní, vyprávěcí, a to pak nevíme, kdy do hajan. Asi ve dvě zavelíme k ústupu. Už tak je víc, než být má. Aspoň, že ráno neřídíme. Výjimečně ani jeden. 😂
Den 6. Nach Morava
Na následující tři dny jedeme s přáteli na Jižní Moravu. Konkrétně do Bavor, které jsou coby kamenem dohodil od Mikulova. Cesta pohodová, pro nás neřidiče, extrémně. Ebby celou cestu prospí, my ji prokecáme. Těším se jako malá. Na Moravě jsem byla naposledy, coby úspěšný maturant s přáteli ze střední. Od té doby se sem chci vrátit, ale chyběl správný parťák. Jen co se začne ráz krajiny měnit, kopce rovnat a v dáli vykouknou obrysy Pálavských vrchů, jsem jako na trní. Oproti Krušným horám nám počasí přeje. Slunce žár a nedozírné dálavy vinic. Co víc si přát. Ubytování jsme trefili na výsostnou. Apartmány Michaela Bavory jsou skvělým místem. Ten náš čítal tři ložnice, prostorný balkon, zahradu s pergolou s možností grilování. A jsme na Jižní Moravě, tzn. nesmí chybět vinný sklípek. Ten s díky nevyužíváme, neb jsme už na večer domluveni se spřáteleným vinařem, panem Pavlíkem k němu do sklípku. Zde nutno podotknout, že se jedná o můj první vinný sklípek a první řízenou degustaci vín v životě. Trošku se bojím, na víno nejsem zvyklá a pak také místní báje hovoří o spoustě nevšedních zážitků, které zde nelze publikovat. 😂 Základ je se dobře najíst. Říkali. Co ale neříkali, je extrémní pohostinnost Pavlíka, který nenechá číše dlouho prázdné. Na to Vám nepomůže ani kilo čistého špeku. Ale k tomu se dostaneme.
Pavlíkův sklípek je jako snad jediný naprosto původní. V praxi to znamená starý vlhký sklep, jaký známe z pohádek, kde žízniví pocestní pijí ze zaprášených demižonů a víno jim teče z nenasytných chřtánů přímo na kulaťounké pupky. Pravdou je, že uskladněným vínům to nevadí a jejich temperace je znamenitá. Ochutnávalo se rozlévané víno z koštýře, ale i z lahví. Ochutnávalo se hodně a pořád. Hlava mi jde kolem. Nařizuji si nucenou přestávku a s výmluvou venčení uteču s Abby na procházku. Ještě že toho psa mám. Projdeme se do kopců mezi vinice. Akorát zapadá slunce. Nebe se v mžiku barví do sytě oranžova, fotkou nelze ten moment adekvátně zachytit. Tak jiný západ slunce, než máme v Plzni. Timing skvělý a hlava díky bohu opět čistá. Po návratu už s degustacím chytře brzdím a prokládám pití klobáskou a sýrem. Před odchodem se ještě stiháme horlivě domluvit na dopolední pomoci na vinicích. Chci nás vidět.
Den 7. Vinice a Mikulov
Ráno popravdě trošku trpím, ve spáncích mi nějaký permoník tluče do kovadlinky, ale sliby se mají plnit. Po snídani opravdu vyrážíme a v domluvený čas čekáme před sklípkem. Už společně dojdeme do vinic, kde je potřeba zastřihnout révu. Nikdo z nás to ještě nedělal, ale úkolu se zhostíme znamenitě. Plán byly dva řádky. Opravdu dlouhé řádky. V sedmi lidech stihneme během hodiny hravě čtyři a o poledni nás Pavlík doslova nutí přestat. Se slovy, že takhle bychom jisto jistě odpadli s úpalem, se přesouváme zpět k němu. Cestou nám ještě vysvětluje, že MY ze „západu“ pracujeme na krev. Bez rozmyslu, jako motorové myši. To ONI z „jihu“ pracují jen dopoledne, kdy je slunko k práci milostivé. Pak se odpočívá a degustuje. Má dobrácké oči. Pravda, jejich blankytná modř věkem trošku vybledla. Věkem a množstvím zdegustovaného vína. Tak či tak, je na první pohled zřejmé, že je to čistá duše. Baví nás historkami a jeho styl vyprávění s typicky moravským přízvukem mi připomíná herce ze seriálu Slovácko sa nesúdí. S pomocí jsme mu udělali očividnou radost a nás zase tahle drobná výpomoc obohatila o zajímavou zkušenost. Večer se uvidíme znovu, mezi tím on jde vařit a my procházkou do pět kilometrů vzdáleného Mikulova. Cesta vede vinicemi, podél bílých křídových skal. Tohle je hrozně hezký.
V Mikulově rovnou zamíříme na oběd do vyhlášené restaurace Aquarium Relax. Objednáváme si typicky letní kachnu se zelím. Kachýnka nejkachýnkovatější. Nebe v hubě. Vzala jsem si k srdci tu radu s mastným základem. Poslouchat se musí. V Mikulově jsem byla jen jednou, a to jako malá na dovolené s kamarádkami a jejich rodiči. Pamatuji si málo, ale zůstal mi v srdci. Město je překrásné. Prvně vyšlapu na Svatý kopeček. Zdenda ho navštívil několikrát, kvůli mé absenci se mnou ale jde, i přes těch 32 ve stínu. Jsem vděčná. Výhled na královské město pod námi a do tisíce odstínu zelené je pro bohy. Večer navážeme, kde jsme včera skončili. Jen s rozdílem, že tentokrát nám chutná snad ještě víc. Skleničku si dáme i před spaním na balkoně.
Den 8 – Nové Mlýny a meruňkový sad
Ráno vstávám výrazně svěžejší. Krev mám podle mého názoru ještě notně nasycenou vínem, ale není mi nic. Asi si zvykám. 😂 Aneb stačily dva dny, a ze zapřisáhlého pivaře je pokročilý vinař. Žít tu, tuším, že mé tmavě hnědé oči zesvětlají do jantarova. 😂 Dnes máme chuť se pořádně osvěžit a když jste na jihu, řešení se doslova nabízí. Na Nové Mlýny to je čtvrt hodiny autem. Ve výsledku na koupačku nedojde, neb jsme zastavili na břehu bez pláže. Těžko to pochopit, ale po několikaminutové neúspěšné procházce akci odpískáme a osvěžíme se alespoň točenou zmrzlinou. Společně se umíme nejen ve velkém bavit, ale i máknout. Na pozdní odpoledne jsme naplánovali pro změnu výpomoc na meruňkovém sadu, s tím, že si můžeme natrhat, co hrdlo a marmelády ráčí. Marhule sladké a šťavnaté, jako nektar. Tohle se také povedlo. Večer ještě zakoupíme vínko na doma a s velkým díky se loučíme. Možná Pavlík nemá nejmodernější stroje a luxusní sklípek na insta fotku, ale má to něco navíc. Nejen v sobě, ale i v tom hezky nehezkém. Rozhodně se vrátíme.
Den 9 – papa Moravo
Měla a nabídla jsi naprosto vše. Děkujeme. 😊
Projeli jsme během uplynulých 9 dní republiku od severozápadních hranic po ty jihovýchodní. Napříč nejen územím, ale i rozmanitostí, zážitky a všudypřítomnou radostí. První společná dovolená… nemohla být lepší. ❤️
